Josef Brož: Omar Sharif, nostalgický hráč velké hvězdné iluze

Smrt zastihla egyptského herce, jenž zosobňoval jednu z vrcholných verzí kosmopolitní elegance, tohoto nostalgického dandyho se svůdným úsměvem hráče pokeru, v Káhiře v pátek 10. července ve věku 83 let. Po tři roky žil v ústraní, stižen Alzheimerovou chorobou, ránu z milosti mu zasadila srdeční mrtvice.

Syn libanonského imigranta, narozený v Alexandrii 10. dubna 1932 jako Michel Demitri Chalhoub, byl původním vyznáním melchitský řeckokatolický křesťan. Jeho rodiče, kteří se zabývali obchodem se dřevem, patrně netušili, že jejich syn, jehož zapsali na prestižní anglofonní Victoria College, se jednoho dne stane symbolem v kategorii dobrodružného „orientálního milovníka“.

Film, pověstná továrna na iluze, se sotva pokusila vzít Michela do své celuloidové náruče filmem Jussúfa Šahína Nebe pekla (uváděného také pod distribučním titulem jako Bitva v údolí), on si ovšem do té své vybral svou femme fatale – Fátin Hamámaovou, svou první filmovou partnerku – a konvertoval kvůli tomu bez velkých rozpaků k islámu a přijal jméno Umar al-Sharíf.

Čtěte také

Filmový svět, v Evropě, Americe, ale i jinde, ho později znal již pod poněkud upraveným jménem jako Omara Sharifa. Společně si ještě zahráli roku 1961 ve filmu Řeka lásky (1961), adaptaci Tolstého románu Anna Kareninova. Po rozvodu v roce 1968 se již nikdy opět neoženil.

Je fantastické, kolik velkých dějinných postav Omar Sharif vlastně hrál. Byl arménským králem, císařem Mongolů, ruským carem, španělským i rakouským princem, ale i kubánským revolucionářem (a také kapitánem Nemo).

Hrál role velké, ale neodpustil si ani role zvláštní, někdy snad dokonce i trochu obskurní – například když se uvolil sehrát parafyzického zloděje či tureckého prodavače se smíšeným zbožím.

Slávu mu ale přinesly zejména dva filmy na počátku 60. let, jimiž odstartoval svou světovou hvězdnou kariéru. Za oběma úspěchy stál britský filmový režisér David Lean: Lawrence z Arábie (1962) a Doktor Živago (1965). Ve filmu prvním, zobrazující dobrodružný život britského důstojníka Thomase Edwarda Lawrence, interpretovaného Peterem O´Toolem, hrál Omar Sharif jednoho z vůdců arabského povstání: Sherífa Alího ibn El Kharishe.

Čtěte také

Výkon mu vynesl Zlatý Globus za nejlepší druhou mužskou roli v roce 1963. V neuvěřitelné superprodukci Carla Pontiho vznikl o dva roky později druhý, v němž mu režisér Lean přisoudil roli lékaře Jurije, fatálně propadlého lásce k Laře, jíž hrála Julie Christieová. Ta mu vynesla Zlatý Globus za nejlepší mužskou roli.

Do jeho náručí padaly sice nejkrásnější ženy a herečky světa: Sophie Lorenová, Catherine Deneuveová (vzpomeňme zde na jeho mimořádnou roli korunního prince Rudolfa ve filmu Mayerling režiséra Terence Younga, 1968), Barbara Streisandová... on sám ale od okamžiku, kdy se rozvedl a přesídlil do Hollywoodu, propadal stále více jiné vášni, než filmu nebo ženám.

Přijímaný na královských dvorech, obdivovaným miliony nadšených diváků, uchyloval se stále častěji – k hazardním hrám. Proslavil se ostatně i tím, že svou tvář, stiženou záhadným úsměvem pod neodmyslitelným knírem, prodal v reklamě na sázkový časopis Tiercé Magazine.

Mluvil a hrál v mnoha jazycích, patrně se ale nikde necítil být domovským právem. On, který budil dojem, že domovem je mu celý svět, utápěl miliony v casinech, s očima na otáčivé ruletě – v těch nejnemožnějších hodinách, kdy krupiér hlásí: Ukončete sázky. Ono proslulé „rien ne va plus“, když už do hry nemůžete přihodit ani žeton, se mu později stalo mottem i jeho života.

Ačkoliv byl ceněn například za roli ve Wajdových Běsech (1988), získal ocenění, francouzského Césara za nejlepší mužskou roli, až za film Můj učitel Ibrahim (2004) podle románu spisovatele Erica-Emmanuela Schmitta Pan Ibrahim a květy koránu, jenž natočil Françoise Dupeyrona.

Posedlostí, největším životním běsem, mu byla hra. Byl v ní dokonalý ve filmu, o těch ostatních se vypráví jen na místech, kde se potkával s ostatními nostalgickými hráči – té velké a nemožné „iluze hry“.