Josef Brož: S krásnou Lídou Baarovou (utajeně) na Náplavce
Média oznámila, že je konec natáčení. Ale nebyl. Komparzní agentura Echo-casting při pondělku totiž nahlásila, že produkce přidala filmu – ještě jeden den. Nedalo mi to.
Ocitl jsem se proto ve středu uprostřed filmu, mezi komparzisty, abych okusil, jak tvrdý je filmařský chlebíček, byť šlo toliko o „poslední den“ a v zásadě i o „poslední záběr“. Nebyl utajený.
Vysoko-rozpočtový film Ďáblova milenka (o životních peripetiích herečky Lídy Baarové), jak zní jeho titul pro zahraniční distribuci, natáčí režisér Filip Renč v hlavní roli s Táňou Pauhofovou; ve středu přitahoval pozornost nejen náhodných chodců, divokých cyklistů a jednoho holandského karavanu, který kolem polední hodiny přistál u železničního mostu na místě, Pražanům známým jako Náplavka.
„Vy jste se ale vůbec neoholil a... - ani neostříhal,“ pravila káravě maskérka na Barrandově v těsné místnosti. Vedle mne právě její kolegyně pracovala na likvidaci kníru jiného komparzisty, který slabě protestoval. „To nebylo domluveno,“ plakal. „Kníry nejsou povoleny,“ trvala maskérka na svém.
O kníra, ani o vlasy mně samotnému - opravdu nešlo. Kdy se vám, řekněte, přihodí, abyste měli účes z roku 1937? Na vojně jsme tomu říkali „do ztracena“. Strojek rychle zabručel, hřeben zatancoval, a maskérka se pustila do práce.
Během pěti minut ze mne byl „chodec“ na dvojí použití: do Berlína i do Prahy. Trochu mne mrzelo, že jsem nedostal pod sako nějakou vestu. Vesty mám rád. Dostal jsme zato široké tmavé kalhoty, sako s rybím vzorem a hnědý plstěný klobouk – to vše se mi líbilo. Kravata méně. A potom - ten kabát byl setsakramentsky těžký.
Nebe bez mráčku po noční bouřce: nebylo nás mnoho na pražské Náplavce, kam nás dovezl rychlý stříbrný autokar. Režisér Renč již seděl pohodlně v křesílku, pokuřoval viržinko, oděn v slušivý modrý sportovní dres, na očích velké sluneční brýle.
A potom přišla ONA: krásná Lída Baarová! Ne, jasně, že to nebyla ONA, ale všichni jsme to věděli. Je to ONA? Ano? Režisér Petr Vachler tvrdí, že každý komparzista má svůj sen: být skutečným hercem!
Nikdy jsem, přísahám, ty ambice neměl, ale bylo jasné, že každý z desítky komparzistů na place tu nebyl poprvé. „Já jsem poprvé,“ odtušil při dotazu jeden z počtu.
Moc jsem mu to nevěřil, ale každý v tomhle filmu jsme tak trochu ztratili vlastní identitu - a stali jsme se lidmi z roku 1937. Slovenská herečka Táňa Pauhofová, co je v českém filmu už nějaký čas „in“, hraje Lídu Baarovou. Proč?
„Todle přece není Baarová,“ usoudil jeden z veteránů. Ano, přesně tak. Útlá Pauhofová, která nebude široká ani v širokoúhlém filmu, má sice stejný klobouček jako ONA, ale její tvář rozhodně nedisponuje onou příslovečnou slovanskou šíří, jíž herečka Baarová tolik okouzlila Goebbelse: na fotkách každopádně vypadá jinak.
A proč má, prosím, ty zrzavé vlasy? Nebyly, promiňte, ty vlasy havraní? Herečka se usmívá, má svůj vlastní půvab. Ale nikdo jsme Baarovou „naživo“ nepotkali, takže o co jde, že? Natož Hitlera, jehož hraje Pavel Kříž. Ten tu ale toho dne nebyl.
Byla tu ale „bejbinka“ - Praga z roku 1936 a její majitel, jenž naučil herečku řadit během pěti dní. Dokonce i brzdit a couvat – což byl zážitek. Nechyběla ani maminka Lídy, Ludmila Babková, jíž sehrála zdařile Simona Stašová.
Točil se záběr jeden, druhý (Berlín i Praha) a potom záběr poslední. Režisér objímá svoji herečku. Tleskáme. Jdeme domů. A potom přijde nečekaně příkaz: „Kompars na plac.“ A děláme ještě jeden džingl, u čehož Pauhofová točí klikou na malé osobní kameře, a my chodíme a děláme pověstné - „křoví“.
Veselá příhoda z natáčení? Pekař spadl z kola. Pekař byl komparzista. „Nič sa vám nestalo?“ otázala se soucitně z bejbinky herečka Pauhofová. Nic se mu nestalo. Byla by to smůla – při posledním dni, že? A kdo by platil to pojištění? Měl ho vůbec? Mimochodem: honorář bude až příští týden ve čtvrtek. Už se nemohu dočkat.
Jo, do kina přijde film napřesrok, v lednu 2016. Doufám a modlím se, aby mne snad nakonec nevystřihli. Mám svůj malý sen. Má ho každý komparzista. Ten sen, pane Vachlere, je podobný tomu vojenskému. Jak se to říká? „Každý pěšák má v tornistře maršálskou hůl?“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
