Josef Brož: Utečenci, běženci nebo uprchlíci jako nerovní lidé

Čeština má pro ně pojmenování, za něž by se nemusel stydět ani národní buditel a jazykozpytec Václav Hanka. Posuďte sami: utečenci, běženci, uprchlíci - i onen neutrální termín, buď migrant či imigrant - pokud se jim rovnou neříká, slovy jednoho z nadaných komentátorů: muslimský živel.

Kde zůstala ona rovnost? Ne, pokud někteří si jsou rovnější, tito lidé ve většině komentářů a ve většině zpráv, na jazykovou rovnost, ale často ani na tu rovnost před zákonem, nedosáhnou. Přitom, jaký je rozdíl mezi Čechem, Němcem, Francouzem, Angličanem... a například Sýrijcem, Afgháncem nebo Iráčanem?

Univerzálnost lidských práv, ona slavná Deklarace práv člověka a občana (1789), jež je v podobě Všeobecné deklarace lidských práv (1948) součástí i naší ústavy, sahá až k listině Magna charta libertatum: tu si na anglickém králi Janovi vymohli angličtí šlechtici právě před 800 lety roku 1215.

Čtěte také

Nemusíte ale chodit ani do pověstné české hospody (kdysi IV. cenové kategorie), abyste zaslechli, co si o tom myslí „obyčejní lidé“. V kavárnách je to jiné, i když i zde – a nejde jen o Zemanovu „lumpenkavárnu pražskou“ – je možné se dozvědět leccos.

Člověk občas pochybuje, kde po staletí zůstala ta proslulá „demokratická povaha“ českého národa? Jistě, jsou tu mezníky, v nichž dostala tato „ryzí povaha“ o níž tak rád psával v návaznosti na „povahu holubiččí“ Františka Palackého, zejména první demokratický prezident Tomáš Garrigue Masaryk, velké rány.

Prezident Miloš Zeman se na Pražském hradě setkal s vedoucími zastupitelských úřadů České republiky v zahraničí|foto: ČTK,ČTK

Ne, samozřejmě, každé zobecňování kulhá, ale přesto: proč se ozývá – nejen na internetu, a nejen od lidí prostých (a ne vždy sprostých), často i od lidí vzdělaných (a mnohdy sprostých jako dlaždič) – tolik nenávisti vůči lidem, kteří svoji kulturou a návyky možná dosáhli úrovně, o níž se nám nezdá? Protože o nich nic nevíme? Protože s nimi nikdo nemluvil? Protože se ocitli v tísni?

Ano, protože jsou to prostě – utečenci běženci, uprchlíci... jacísi podlidé, kterým se věnují média, ale i nejvyšší reprezentanti zemí mocných, i mocných méně. V Maďarsku proti nim staví plot a posílají na ně policii (a slzný plyn), v Česku se k tomu chystají i s armádou.

Čtěte také

Výrok prezidenta Miloše Zemana o armádě, jež má bránit v postupu uprchlíků, stejně jako populistický postoj vicepremiéra a ministra financí Andreje Babiše v podobném duchu o uzavření schengenského prostoru, jdou opravdu za hranice nejen vkusu, ale i politické kultury.

Všimli jste si, jak o lidech, kteří přicházejí do Německa z válkou zpustošené Sýrie mluví kancléřka Angela Merkelová? Stejně jako prezident François Hollande především zdůrazňuje snahu o udržení „bezpečnosti a důstojnosti“ těchto lidí. Jediný, kdo zachránil v těchto dnech čest vlády, byl vicepremiér a předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek, který vyslovené výroky kritizoval. Vzápětí se přidal se zpožděním i premiér Bohuslav Sobotka.

Uprchlická krize, jež zmítá Evropou, se stala hlavním tématem u jednacího stolu Angely Merkelové a Françoise Hollanda|foto: ČTK/AP, Markus Schreiber,ČTK

Přitom, a to je důležité, se slovo „uprchlík“ stále zaměňuje za jakékoliv jiné, přitom právě ono má silný symbolický význam. Zejména kvůli Ženevským dohodám, jež zakazují trestat za ilegální vstup na území státu ty občany cizích států, je-li za ním snaha získat azyl.

Konvence o uprchlících platí pro všechny lidi, bez diskriminace na základě rasy, náboženství či země původu. Uznává, že při vyhledávání azylu může být uprchlík nucen porušit imigrační předpisy, zakazuje trestat uprchlíky za porušování imigračních předpisů a zakazuje státům svévolně zadržovat uprchlíky na základě jejich úsilí získat azyl.

Jak jsme na tom dnes v České republice? Nejen mravně, ale i s dodržovaním zákonů a mezinárodních úmluv?