Josef Brož: Vzniká v Evropě nová mentální zeď?

Oproti západním zemím a jejich představitelům, kteří situaci řeší operativně, zeje i obrovská propast v chování politiků, kteří často slyší pouze „hlas lidu“.

Vniká v Evropě nová zeď, tvořená tentokrát nikoliv ideologiem, ale mentálními předsudky? Bojujeme o svoji vlastní duši?

Na jakých základech tento rozpor stojí? Přitom i veřejnost, respektive jedna z jeho částí, jež se hlásí k vypjaté podobě „ochrany civilizace“ a „národních zájmů“, existuje samozřejmě i na Západě.

Východ Evropy, spadající po dlouhých 40 let do sféry vlivu komunistické ideologie, jež ovšem zosobňoval zejména speciální výklad a diktát Moskvy, má ale na uprchlíky mnohem radikálnější názor. A to i ve špičkách společnosti – včetně jejich nejvyšších představitelů.

Čtěte také

Je to velký paradox, kde nevystačíme pouze s jednoduchými odpověďmi. Lze je najít v historii, v proměně mentalit, ale i v jakémsi podvědomém odmítání lidí, kteří nespadají do našeho známého kulturního okruhu.

Vězení národů, jak bývalo nazýváno Rakousko-Uhersko až do svého zániku v roce 1918, tvoří jeden z neopominutelných pilířů, který máme tendenci smazávat pouze odkazem na slavnou postavu vojáka Švejka, jak ji geniálně vytvořil spisovatel Jaroslav Hašek.

Uprchlická krize a přístup k ní posílily v Evropě xenofobní pravici a způsobily také neshody mezi členskými státy unie|foto: ČTK/AP, Santi Palacios,ČTK

Švejkování totiž nebylo jen protestem proti militarismu, ale i obdivuhodnou karikaturou charakteru, který si sice přizpůsobí téměř všemu, a to značně slouhovsky, ale má na věc svůj – značně osobitý: tu odmítavý, tu devótní názor.

Většinová ideologie, ať už přicházela z Vídně, později z Berlína (a ve své speciálně perverzní podobě i ze Sudet) nebo z Moskvy, byla sice odmítána, ale zároveň v české společnosti existovala i značná část těch, kteří díky těmto trendům udělali nejen kariéru, ale svou přemírou oddanosti propadli těm ideologiím i vírou (jistou pokryteckou směsicí disciplíny a kverulantství).

Maďarská snaha „zastavit uprchlický nájezd“ sahá až někam do časů, kdy to bylo katolické Maďarsko, jež uchránilo Evropu od muslimů (Poláci si ale myslí to samé), ztratilo ale příklonem k Německu podvakrát (nejprve smlouvou v Trianonu, a později porážkou nacismu) výsledným poválečným uspořádáním svou bývalou velikost.

Velká většině českých občanů, a to přes 70 %, odmítá podle Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) zejména občany ze severní Afriky a Blízkého východu.

Čtěte také

Většinový evropský diskurs, na jehož čele stojí německá kancléřka Angela Merkelová, je přitom právě k uprchlíkům velmi vstřícný.

Jakého psychoanalytika bychom si měli povolat, aby vysvětlil, proč máme takový strach – z neznámého? Je to „strach z pohlcení,“ nebo z jakéhosi „zániku identity“ toho zbytku, co ještě máme – onen, možná často i nechutně zápecnický „smrad a teploučko“?

Uprchlíci na cestě přes Řecko, Balkán a Maďarsko do Německa|foto: Petr Vavrouška

Samozřejmě, že obraz vyhnaných Němců a zničené Drážďany či pád Berlína hrají v kolektivní paměti Němců silnou roli. Diktuje ale nám opravdu tolik zase Německo? Jsme opravdu znovu pouze jeho vazaly – ekonomickými a politickými?

V neposlední řadě hraje v posuzování uprchlíků naše vlastní představa o nás samých. Pokud se člověk dozví, že ti „běženci, utečenci a uprchlíci“ vlastně nechtějí k nám, nevniká tu zárodek ke specifické nenávisti k sobě samým?

Proč nejsme tak přitažliví pro uprchlíky? Protože nejsou oni vlastně pouze imigranty, toužícími „jen“ po lepším životě? Po jakém životě ale toužíme my? Nechtělo by vlastně mnoho z těch Čechů, co jsou proti „muslimském živlu“, také utéct do Německa?

Mnozí tam již pracovali a pracují a jistě znají vztah Němců k lidem, jimž se donedávna říkalo dosti nehezky – Ausländer (cizinec)? Neříká se hezky česky také – přivandrovalec?

Není dobré být cizincem ve vlastní zemi. Těmi se ale nestaneme, když budeme klást ostnaté dráty na hranicích naší vymírající populace, nebo – a to ještě hůře – hledat ji v naší české frustrované mysli.

Spor o smysl českých dějin, jak jej kdysi nastolili naši předkové, se totiž stále vrací. Je to zápas o naši ustrašenou duši. O to, jaká stále je, ale také jaká by mohla být...