František Kahuda – mystik marxismu-leninismu

Rodák (1911) z Nového Dvora na Prachaticku, syn vesnického učitele, vystudoval českobudějovické gymnázium a Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, v roce 1937 pak nastoupil jako profesor matematiky a fyziky na gymnáziu v Brně. Podle vzpomínek filosofa Václava Černého byl Kahuda před druhou světovou válkou členem agrární strany – v roce 1945 bychom jej už ale zastihli ve straně komunistické. Hned v květnu 1945 byl pověřen vedením brněnského gymnázia. Někdy v té době se také stal radikálním příznivcem Nejedlého návrhu Zákona o jednotné škole.

Od května 1946 potom začíná jeho prudký kariérní vzestup: od vedoucího oddělení gymnázií ve Výzkumném ústavu pedagogickém v Praze přes stejný post (vedoucí odboru gymnázií) na ministerstvu školství, přes místa asistenta a docenta na Pedagogické fakultě UK a později vedoucího odboru univerzit na ministerstvu školství, aby se nakonec stal prvním náměstkem ministra a 12. prosince 1954 byl jmenován ministrem školství ve vládě Viliama Širokého. Jen pro oživení uveďme, že Jan Berwid Buquoy na svém bloggu uvádí těžko uvěřitelnou a těžko ověřitelnou informaci, že někdy v roce 1953 byl František Kahuda posledním milencem Hany Benešové, vdovy po Edvardu Benešovi. Bylo jí tehdy 68 let…

Kahudovu ministerskou kariéru doplňují další obvyklé kariérní kroky – v červnu 1958 byl zvolen kandidátem Ústředního výboru KSČ; od června 1960 do června 1964 byl také jihomoravským poslancem Národního shromáždění ČSSR za KSČ. „Školství, v jehož čele Kahuda stál, prošlo po Nejedlého sjednocení a po pozdějším zkrácení základního a středoškolského studia dle sovětského vzoru na osmiletky a jedenáctiletky hlubokou devastací,“ napsal o Kahudově působení ve vedení resortu školství Vladimír Borecký: „Až v šedesátém roce rozšířil Kahuda alespoň základní vzdělání o rok – přestože zůstal ve verbální rovině věren velkému vzoru na Východě – na devítiletku a dvanáctiletku.“

Kahudovi současníci jej hodnotili jako pracovitého a schopného organizátora (za úspěch Československa na výstavě Expo 58 v Bruselu vděčíme i Kahudovu organizačnímu talentu; od roku 1956 byla jeho funkce sloučena s funkcí ministra kultury).V září 1963 Kahuda ve funkci končí – a s ním i vláda Viliama Širokého. Pro prezidenta Antonína Novotného byli Širokého ministři, často ještě „namočení“ v letech Gottwaldova teroru, už zdiskreditovaní – a co si budeme povídat, po krachu třetí pětiletky (1961/1965) už v jejím začátku, i neschopní. V nové vládě Jozefa Lenárta Kahuda nebyl, na ministerstvu ale zůstal do roku 1967 jako náměstek.

Budova fyzikálních, matematických a přírodovědeckých ústavů přírodovědecké fakulty v ulici Ke Karlovu, kde Albína Dratvová působila|foto: Archív Univerzity Karlovy

Po odchodu z ministerstva mohl možná František Kahuda (v té době šestapadesátiletý) dožít v některém z úřadů. Mohl … ale nedopadlo to tak. Kahuda v sobě objevil velkého vědce. Po několika zastávkách (v laboratoři sociálního výzkumu mládeže na Pedagogické fakultě UK a později na Vysoké škole ekonomické) se v roce 1970 stal ředitelem Psychoenergetické laboratoře na Fakultě chemického inženýrství Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Po několika letech práce došel Kahuda k závěru, že v přírodě existují jakési neznámé faktory, spojené s takzvanou mentální energií. Zrodila se teorie mentionů a psychonů, údajných částic myšlení a mimosmyslové komunikace. Jejich existenci Kahuda „potvrdil“ legendárním výrokem: „Mentiony existují, protože dosud nikdo nedokázal opak.“

V Psychoenergetické laboratoři v Praze na Letné se Kahuda obklopil senzibily a proutkaři a společnými silami z provázků, špuntů a pletacích drátů vyráběli antény, zesilovače a detektory „mentálního záření“. V roce 1973 Kahuda svoji teorii mentionů představil oficiálně: „Při konstrukci mentionů spojil Kahuda svérázná bádaní ze dvou poměrné nesouvisejících oblastí, aby je korunoval kosmologickou koncepcí zaštítěnou posvátným učením marxismu-leninismu, která prozrazuje hrubé mezery ve filosofickém a psychologickém vzdělání jednostranného fyzika,“ napsal o Kahudově objevu Vladimír Borecký: „Kahuda byl vystavován ostré kritice hlavně ze strany fyziků. Filozofové zůstávali k jeho koncepcím lhostejní, psychologové a psychiatři se je spíše pokoušeli podchytit diagnosticky. Velká část psychotroniků se od Kahudy distancovala. Mention byl brzy překřtěn na demention a sloužil k pobavení a obveselení ve společnostech vzdělanců a polovzdělanců.“

Výsledkem několikaleté Kahudovy práce byla v říjnu 1986 studie s názvem Superinfragravitační sjednocení sil a fundamentální záření hmot. Její řádná oponentura se už ale vzhledem k úmrtí Františka Kahudy nekonala. Zemřel v únoru 1987 zcela zapomenut. Či spíše – téměř zcela. Oficiálně na něj nevzpomněli ani představitelé strany a státu, ani kolegové z ministerstva, dokonce ani jeho spolupracovníci z Psychoenergetické laboratoře. Dodnes ale na něj vzpomínají ti z proutkařů a senzibilů, kteří jej považují za jakéhosi „otce zakladatele“ – za člověka, který se pokusil vědecky vysvětlit v podstatě nevysvětlitelné. Jenže našroubovat marxismus leninismus na hledání vody nebo určování diagnózy u nemocných pomocí virgule (Kahudovi senzibilové v tom měli 68% úspěšnost), to prostě nejde. Posledním ředitelem Psychoenergetické laboratoře, jejíž činnost skončila roku 1991, byl dnes úspěšný podnikatel s bylinnými čaji Waldemar Grešík. V jednom rozhovoru po letech řekl: „Nejsem si úplně jistý, jestli by Kahuda po roce 1989 trval na své mentionové teorii…“

Buďme ale spravedliví – podobné pokusy, jaké dělal Kahuda, prováděli v mnoha laboratořích v letech studené války vědci na obou stranách železné opony. (Údajně se například pracovalo na možnosti ničit myšlenkovým rozkazem americké rakety, které by směřovaly na cíle ve státech sovětského bloku.) Nepokoušeli se ale o jakési univerzální teorie, které by vyvrátily teorii relativity…