Grigorij Zinověv a Lev Kameněv: Co jim Lenin nikdy neodpustil?

Grigorij Zinověv a Lev Kameněv. Oba patřili po Leninově smrti k nejužšímu vedení bolševiků a mohli aspirovat na klíčovou pozici. To by ale o to samé nesměl usilovat muž, který v boji o moc postrádal jakékoli zábrany: Stalin. Byl to právě on, který po letech poslal oba bývalé souputníky na smrt.

Zinověv: Odvaha nesouhlasit

Zinověv se k ruským bolševikům přidal roku 1903. Studoval na univerzitě v Bernu, ale nedokončil ji. Účastnil se ruské revoluce v roce 1905, po ní skončil ve švýcarském exilu, kde se od roku 1911 stal nejbližším spolupracovníkem Lenina.

Čtěte také

Stalin jako dramatik. V době kritické vojenské situace řešil divadelní hru Fronta

Právě s Leninem přijel ve zvláštním vlaku na jaře 1917 do Petrohradu a pomáhal mu s přípravou bolševického převratu. Na rozdíl od Lenina ale nesouhlasil s ozbrojeným povstáním ani s vládou jedné strany; Lenin jej proto obvinil ze zrady a dezertérství. Zinověv uznal omyl a v dalších letech stoupal ve stranickém žebříčku až k nejvyšším funkcím po Leninově smrti.

Jenže potom se opět dopustil „chyby“: v roce 1925 vystoupil proti Stalinovi. Následoval politický pád, jen tu a tam mírněný bezvýznamnými funkcemi, například rektora Kazaňské univerzity. Od roku 1934 byl ve vězení a v létě 1936 se stal ústřední postavou prvního velkého monstrprocesu.

Kameněv: Zabít je všechny

Lev Kameněv se v roce 1902 v Paříži seznámil s Leninem a o rok později se přidal k bolševikům. Před rokem 1917 na čas redigoval stranické noviny Pravda, pobýval v exilu a ve vyhnanství. Mimochodem – jeden čas byl také v Gruzii, kde se setkal se Stalinem. Není bez zajímavosti, že nakonec se Stalin oženil s neteří Kameněvovy ženy Jekatěrinou Svanidzeovou.

Trockij, Lenin a Kameněv na archivní fotografii|foto:Český rozhlas

Na jaře 1917 byl už Kameněv v Petrohradu a rychle získal funkce v nejvyšších stranických orgánech. I on patřil k těm, kteří ne vždy s Leninem souhlasili. Na rozdíl od pozdějších let to ale ještě neznamenalo jistou smrt. Jeho pozice ve dvacátých letech ovlivnil boj o nástupnictví po Leninově smrti, kdy se Kameněv snažil na dvou frontách bojovat jak proti Trockému, tak proti Stalinovi.

Marně – jeho politický sestup začal v roce 1933, o rok později byl uvězněn a v srpnu 1936 popraven. Stalinova msta měla až orientálně despotický charakter, v gulagu zemřela Kaměnovova manželka i oba manželé jeho dcer; Kameněvův syn byl vychováván v dětském domově a v šestnácti letech zabit.

Lenin navrhoval vyloučení

Klíčovým okamžikem „zrady“ Zinověva a Kameněva ve dnech listopadového bolševického puče bylo jejich počínání na tajné schůzi bolševického vedení, konané v noci z 10. na 11. října, jíž se účastnilo dvanáct členů včetně Lenina. Jednalo se tehdy o strategii násilného převzetí moci.

Logo|foto:Český rozhlas

Richard Pipes v knize Dějiny ruské revoluce o tomto jednání napsal: „Byly vysloveny tři názory. Lenin jediný požadoval okamžité uchvácení moci nezávisle na mínění sjezdu sovětů. Zinověv a Kameněv, podporováni dalšími třemi členy, dávali přednost odložení puče na pozdější dobu. Zbývajících pět členů zastávalo Trockého názor, že čas pro převrat uzrál, ale měl by být uskutečněn v souvislosti se sjezdem sovětů a jeho jménem. Nakonec bylo dosaženo kompromisu. Puč měl být proveden v předvečer 25. října, v den zahájení 2. sjezdu, jenž měl být požádán o jeho schválení. Kameněv shledal toto řešení nepřijatelným.“

Kameněv poté rezignoval na členství v ústředním výboru a pro menševické noviny Novaja žizň prohlásil, že on a Zinověv zaujali stanovisko proti vedoucí úloze strany v ozbrojeném povstání v blízké budoucnosti. „Když si Lenin článek přečetl, požadoval okamžité vyloučení obou. Ústřední výbor na jeho požadavek nepřistoupil, ale Lenin Kameněvovi a Zinověvovi jejich pasivitu v kritických dnech nikdy úplně neodpustil,“ píše Richard Pipes.

Logo|foto:Český rozhlas

Nad rolemi Grigorije Zinověva a Lva Kameněva v ruském revolučním roce 1917 a především v období bolševického puče se v dalším pořadu z cyklu Portréty zamýšlí historik Jan Adamec.