Max Švabinský. Nic než umění.

Musel to být v Kroměříži poprask, když šestnáctiletá slečna Švabinská zjistila, že očekává narození dítěte. Otcem byl student Jan Novotný, který u Švabinských žil v podnájmu. Když vše vyšlo najevo, rychle se vytratil. Rodina poskytla mladé mamince i jejímu dítěti veškerou lásku. Ale aby to nebyla jen idylka: Maxova matka déle než deset let po narození dítětě nevyšla z domu na veřejnost. I taková byla atmosféra malého města druhé poloviny 19. století.

K přijímacím zkouškám na pražskou Akademii výtvarných umění už ale mladého Maxe odvezla v létě roku 1891 osobně. V rozhlasovém archivu je uchován rozhovor z konce padesátých let, ve kterém Švabinský říká: „Já věděl, že budu přijat. Nepochyboval jsem o tom.“ Zní to namyšleně? Pravdou je, že o jeho talentu nepochyboval nikdo od chvíle, kdy se jeho obrázky objevily ve výkladu kroměřížské lékárny. To mu bylo šest let. Práci na přijímacích zkouškách – mužský akt – odevzdával jako první, zbylí studenti nevěřícně koukali.

I když se v českém prostředí tak často a rádo žertuje, co slavných umělců mělo neschopné učitele, Švabinského případ to není. O svém učiteli Maxi Pirnerovi mluvil vždy v tom nejlepším. A fungovalo to i opačně – profesoři si všimli Švabinského talentu a pracovitosti (ne vždy se tyto vlastnosti objevují u umělců najednou) a už v době studií byl pověřen vytvořením perokreseb s portréty českých spisovatelů a vědců pro památník k chystanému panovnickému jubileu císaře Františka Josefa I.

Max Švabinský: Poslední soud – detail. Katedrála sv. Víta. Vitráž byla vyrobena v Uměleckém sklenářství Jiřička - Coufal|foto: Umělecké sklenářství Jiřička - Coufal

Významnou roli v životě Maxe Švabinského hrály ženy. Vyrůstal jimi obklopen (kromě dědečka byly v rodině už jen čtyři ženy) a rád je zobrazoval. Švabinského první manželka Ela, rozená Vejrychová, byla ústředním motivem nejednoho obrazu. „Chudák Ela, ta se něco naseděla,“ vzpomínal Švabinský na svůj vděčný model. Svatbu měli v roce 1900 – a v roce 1914 se stalo cosi nečekaného. Švabinský se zamiloval do manželky svého švagra, do Anny Vejrychové. Záhy se stala inspirací pro množství Švabinského děl, a to často s výrazně erotickým podtextem. Jak komplikovaná situace v rodině byla, si asi nelze dobře představit. Formálně obě manželství zůstala „pohromadě“, o Švabinského nevěře se přitom vědělo v daleko širších kruzích, než jen v tom rodinném. Švagr Rudolf Vejrychl vyhrožoval dokonce Švabinskému zastřelením. Švabinského manželka Ela dál žila se Švabinského matkou, tiskla pro Maxe grafické listy a byla v kontaktu s Maxovými přáteli… Vypjatá situace trvalo dlouhá léta. Teprve po formálních rozvodech obou manželství si Max v roce 1930 Annu vzal za ženu. Příběh ale nemá šťastný konec, Anna zemřela v roce 1942 na vážnou srdeční chorobu. Při pohledu na Švabinského obrazy lze říci jediné – že obě ženy byly velmi krásné.

Do toho všeho Švabinský tvořil. Olejomalby, perokresby, litografie, akvarely, dřevoryty… Je autorem i bankovek a poštovních známek. Bez Švabinského by nebyl vyzdoben Národní památník v Praze na Vítkově, neměli bychom všechna okna svatovítské katedrály. Ceny Švabinského olejů se dnes na aukcích pohybují v řádech milionů korun. Přesto pro nejednoho znalce umění zůstává Švabinský „starou školou“.

Proč se na velkého mistra díváme většinou z perspektivy české moderny? Musel Švabinský kreslit Fučíka? A proč se každý režim snaží si umělce přivlastnit? Na tyto a podobné otázky se pokusí odpovědět redaktor David Hertl a historik Eduard Burget v pořadu Portéty ve čtvrtek 18. července 2013 ve 20:10 hodin na Českém rozhlasu Plus.