Spisovatel a politický vězeň Jan Beneš
Být politickým vězněm známého jména druhé poloviny šedesátých let nebylo v Československu příliš obvyklé. Věznice sice tehdy opouštěly poslední z výrazných osobností odsouzených v padesátých letech (Josef Zvěřina, Oto Mádr, Růžena Vacková či – po propuštění znovu odsouzená – Nina Svobodová), ale mezi nově odsouzenými známá jména obvykle chyběla.
Nejvýznamnější z nich byl bezesporu spisovatel Jan Beneš, vězněný již v letech 1958 až 1960. Mezi svými vězněními vystřídal několik manuálních zaměstnání a stihl vydat dvě knihy povídek (Do vrabců jako když střelí a Situace). Kromě toho se věnoval i publicistice a spolupracoval s televizí. Své texty však kromě tuzemských časopisů uveřejňoval – pod pseudonymy – také v pařížském Svědectví. Za to byl v roce 1966 zatčen a následujícího roku odsouzen. Propuštěn byl až na základě milosti prezidenta Antonína Novotného, který mu ji koncem března 1968 udělil jako poslední akt ve své funkci. V roce 1969 odešel Jan Beneš do exilu, a to doslova několik hodin předtím, než skončila platnost tehdejších cestovních dokladů. Jeho dvě děti se za ním a jeho ženou dostaly kvůli obstrukci komunistických úřadů až o deset let později.
Po krátkém pobytu ve Francii zakotvil nakonec ve Spojených státech. Individualistické americké prostředí mu vyhovovalo, a i když se musel znovu vypracovat přes manuální profese (pracoval mimo jiné ve slévárně) a odmítal přijmout jakoukoliv podporu z titulu „nezaopatřeného českého spisovatele v exilu“, dlouhá léta pak učil i přednášel. Jeho knihy vycházely v českých exilových nakladatelstvích i v cizojazyčných vydáních. Mezi v té době vydané prózy patřily například povídkové sbírky Na místě a Banánové sny a romány Druhý dech a Zelenou nahoru.
Do Čech se vrátil počátkem devadesátých let, hned jak vypořádal své americké závazky. Doma publikoval ve větší míře v Telegrafu, Českém deníku a Necenzurovaných novinách a vydal – kromě reedicí starších prací – i řadu nových knih. Vedle beletristických (Svoboda nechodí v rudém šatě, Moji výbušní zlotvoři, Psové a jiné animálie) a publicistických (Americký pitaval, Americká causerie) jsou to i práce z oblasti historie, a to jak osobní (Indolence – o vlastním odsouzení a věznění v šedesátých letech), tak širší: Zločin genocidy – o sovětských zločinech proti Litevcům a Čas voněl snem, jakési komentované dějiny Komunistické strany Sovětského svazu.
K polistopadovému vývoji měl sílící výhrady, zachycené v jeho dobové publicistice.
Zemřel v roce 2007 za ne zcela vyjasněných okolností.
Pořad věnovaný spisovateli a politickému vězni Janu Benešovi vysíláme v cyklu Portréty v neděli 2. prosince ve 22:10 hodin.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
![hurvinek.jpg hurvinek.jpg](https://plus.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_3x2_mobile/public/images/4c83e43279b642121b870ce888c62be8.jpg?itok=5JPOJ2vm)
![](https://plus.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_1x1_mobile/public/images/4247ad974925176a3765341e86733918.jpg?itok=ZPQ_6MMg)
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka