Ve velkém se vraždilo na obou stranách. Nebyli žádní zlí katolíci a hodní protestanti, tvrdí historik

Podle Malého tento názor vyvrací už jen pohled na naše sakrální i nesakrální pamětihodnosti české krajiny nebo výtvarného umění. „Co bychom ukazovali turistům, kdyby pobělohorská doba byla skutečně dobou temna?“ ptá se historik.

„Násilí vůči protestantům má svůj ekvivalent v protestantských zemích tehdejší Evropy. Je nespravedlivé hovořit jen o násilné rekatolizaci a nehovořit o násilné protestantizaci v severoněmeckých státech, Skandinávii a zvláště v Anglii.“

Netolerance před Bílou horou byla prý záležitostí obou stran, jak protestantské, tak katolické. „Od defenestrace 23. května 1618 až do 8. listopadu 1620 můžeme hovořit naopak o násilné protestantizaci.“

Důležité je, aby komise posuzovala situaci objektivně, optikou tehdejší doby a toho, že násilí zde bylo na obou stranách paralelně, aby nezavládlo klišé o zlých katolících a hodných protestantech. Radomír Malý

Malý je přesvědčen, že z historických spisů včetně díla Bílá hora Josef Pekaře vyplývá, že žádný nepoměr v počtu obětí násilností nebyl. „Bylo to zhruba stejné na obou stranách.“

Devastující účinek pobělohorských událostí historik nepopírá. „Je ale třeba vidět věci v celém evropském kontextu, kdy platila zásada čí vláda, toho víra (Cuius regio, eius religio). To byly desetitisíce popravených v Anglii, kde byla situace nejhorší.“

„Protireformační komise a násilné obracení na katolickou víru neobhajuji. Ale je nutno vidět to, že tehdejší kardinál a arcibiskup Arnošt Harrach nebyl tímto nadšen a sám se u císaře přimlouval za rekatolizaci mírnějšími prostředky,“ dodal Malý.

Překladatel ze společnosti Veritas Zdeněk Zacpal věří, že z hlediska svobodné vědy, svobodné filozofie, svobodného myšlení šlo o dobu temna. „Nepopírám, že existovala jakási kultura, ta ale byla pro vyšší vrstvy.“

„Ze srovnání s tehdejšími evropskými zeměmi kultura kvetla nejvíce tam, kde byla náboženská svoboda.“

Protestantská kultura se po relativně krátké době dopracovala k toleranci, což vidíme třeba v Amsterodamu nebo v Anglii, kde koexistovalo asi patnáct církví. V římskokatolické církvi ve Španělsku se slušní lidé s odlišnými názory usmrcovali od roku 380 do roku 1820. Zdeněk Zacpal

Zacpal odmítl srovnání s několika katolickými mučedníky té doby, které provedl Radomír Malý. „Je to trochu úsměvné, když bezprostředně v souvislosti s Bílou horou byli vyvražděni protestanté v řádu tisíců třeba v Písku nebo v Prachaticích, což neudělali v Lidicích ani nacisté.“

„Jakýkoli amatérismus na straně povstalců neopravňuje míru represe později. Tyto represe byly už daleko dříve předurčeny jezuity v listu habsburskému císaři Ferdinandu I., který doporučuje odstupňování represí vůči protestantům až k popravám.“

Překladatel upozornil, že zásada cuius regio, eius religio neplatila stoprocentně ani v Německu. „Některá města byla svobodnější. Nevím, proč bychom se měli odvolávat na Něměcko, když u nás s byly poměry daleko lepší, byli jsme Evropě zářným příkladem v míře náboženské tolerance.“

„Musím se ohradit proti samotnému pojmu rekatolizace ať už mírnými či násilnými prostředky, protože Rudolfův Majestát prostě garantuje otevřenou společnost, kde má každý svobodu volby. Tak jaká pak rekatolizace?“ zpochybnil argumenty oponenta Zdeněk Zacpal.