Prezident Planckovy společnosti pro Plus: Jak „vyrobit“ nobelistu? Hledejte vynikající vědce s neotřelými myšlenkami
Zatímco česká Akademie věd letos slaví už 125. narozeniny, její německý protějšek – Společnost Maxe Plancka – funguje teprve od roku 1948. A i přes takto krátkou historii stihli vědci z jednotlivých ústavů Maxe Plancka nasbírat dohromady 18 Nobelových cen.
Tu poslední získali za chemii loni v září.
Jak to v takové líhni Nobelových cen funguje, jsme se zeptali přímo prezidenta Společnosti Maxe Plancka Martina Stratmanna.
Přečtěte si přepis rozhovoru.
Jak se tedy „dělá“ nobelista?
Neexistuje žádný recept na to, jak se dělá nobelista, protože to je přece jen vzácná událost a dá se jen těžko předvídat. Nám se ale osvědčil přístup, kdy se soustředíme na vyhledání těch nejlepších z nejlepších a těm vytvoříme ty nejvhodnější pracovní podmínky.
Nehledíme přitom na to, jakému oboru se věnují, jakého jsou pohlaví a jestli se zrovna hodí, nebo ne.
Zkrátka nás zajímá jen to, kdo je vynikajícím vědcem s novými neotřelými myšlenkami. Když se nenecháte rozptýlit dalšími okolnostmi, máte dobrou šanci na dalšího nobelistu.
A tito lidé se stávají řediteli jednotlivých institutů Maxe Plancka?
Ano, to jsou naši ředitelé, kterými se mimochodem stávají často ve velmi mladém věku. Máme některé ředitele, kteří byli do své funkce povoláni ve 30 letech. Ve Společnosti Maxe Plancka potom zůstávají dlouho až do stáří, ale povoláváme je třeba jako pětatřicátníky nebo pozdní třicátníky. Dá se totiž velmi brzy rozpoznat, kdo je opravdu kreativní a výjimečný.
Společnost Maxe Plancka se stále rozrůstá o nové a nové instituty. Je to tím, že se objevují tito výjimeční lidé, nebo tím, že se objevují nové obory?
Není to tak, že bychom se neustále rozrůstali. Daleko důležitější je, že se neustále proměňujeme, že měníme zaměření jednotlivých institutů, a to podle toho, jaké výjimečné vědce máme zrovna po ruce. A když se nám nedaří najít v daném vědeckém oboru nikoho takového, kdo by v práci zavedeného institutu pokračoval na té nejvyšší úrovni, porozhlédneme se po někom vynikajícím v úplně jiném oboru.
Čeští laureáti Nobelových cen
1959 – Jaroslav Heyrovský, Nobelova cena za chemii
1984 – Jaroslav Seifert, Nobelova cena za literaturu
Naposledy se nám to stalo v Jeně, kde fungoval Institut Maxe Plancka pro ekonomii. Loni jsme ho přeměnili v institut, který kombinuje přírodní vědy s historií. Stojí za ním výjimečná dvojice: německý genetik a novozélandský evoluční psycholog, kteří se snaží například pomocí genetického sekvenování přijít na to, jak se vlastně lidé pohybovali, a ze kterého kulturního okruhu vzešli.
A ukazuje se, že se tímto interdisciplinárním přístupem budou nejspíš přepisovat dějiny.
A co byste dělal, kdybyste se ocitl v pozici předsedy České akademie věd, což je také mimouniverzitní vědecká instituce, která funguje už 125 let, ale ve srovnání se Společností Maxe Plancka na daleko menším území a s daleko menším rozpočtem?
To je samozřejmě složitá otázka. Člověk by neměl rozdávat rady kolegům, kteří pracují ve velmi odlišných podmínkách než my. Česká Akademie věd se totiž nevěnuje jen základnímu výzkumu, ale je daleko šířeji rozkročená. Moje rada by byla, aby se soustředila na obory, ve kterých může dosáhnout excelentních výsledků. A snažila se sem pozvat, třeba i ve spolupráci se Společností Maxe Plancka, ty nejlepší vědce v oboru.
Je třeba říct, že Česká republika k tomu má všechny předpoklady: už dnes je na vědecké mapě světa dobře viditelná a navíc se může opřít o skvělou infrastrukturu. Napadá mě například laserové centrum ELI Beamlines, které vyrůstá kousek za Prahou. To je přece zařízení, na kterém budu rádi pracovat vědci z celého světa!
Česká Akademie věd tak má ty nejlepší předpoklady k tomu, aby byla ještě lepší.

Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka


Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.