Volyňští Češi a ukrajinská krize
Dnes se v pořadu Zaostřeno podíváme na konflikt na Ukrajině českýma očima. Na Ukrajině totiž žije velká skupina volyňských Čechů, kteří, přestože jsou oficiálně Ukrajinci, se sami cítí býti spíše Čechy. Moderuje Josef Brož.
Na Ukrajině běží neviditelná válka. Jaké postavení v tomto konfliktu zaujímají volyňští Češi? A jaké jsou historické kořeny příchodu Čechů na Ukrajinu a návratu zpět do Česka?
Na takřečené Volyni, žili od konce 19. století převážně Češi. Když ruský car Alexandr II. pozval po zrušení nevolnictví v roce 1861 Čechy na Volyň, získávali často půdu velmi levně.
Důvody příchodu na Volyň byly především ekonomické. V západních guberniích Ruska po zrušení nevolnictví 1861 velkostatkáři prodávali půdu, protože neměli pracovní síly. Češi tak mohli levně nakoupit za malou usedlost v Čechách velké hospodářství.
Dle prvního ruského sčítání lidu z roku 1897 žilo v Rusku na 50 tisíc Čechů a z toho 27 tisíc bylo ve volyňské gubernii.
Role volyňských Čechů v našich dějinách bývá někdy přehlížena. Za první války začali jako první, ještě před Masarykem, formovat českou družinu v Kyjevě.
Za druhé světové války se vyznamenali především tím, že hromadně vstupovali do Svobodova armádního sboru.
Repatriace volyňských Čechů zpět do vlasti proběhla zejména po konci války v roce 1945 a později v roce 1947 na základě dvoustranné dohody mezi Benešem a Stalinem.
Demobilizovaní volyňští vojáci měli přednostní právo na takzvanou národní správu zabraných německých usedlostí a živností. A v roce 1947 k nim začaly přicházet rodiny z Ukrajiny.
Češi odjížděli a zanechávali na Volyni svou půdu, pro kterou kdysi přijeli. Dnes opět mnozí Volynští Češi vidí řešení své situace v návratu do Česka. Mnozí z nich, ale nemají prostředky cestu uskutečnit.
V průběhu března česká komunita požádala českého prezidenta, českou vládu a ministerstvo zahraničí, aby se pokusili o jejich návrat do vlasti, o takzvanou repatriaci.
Ačkoliv existují i obyvatelé, kteří Ukrajinu opustit nechtějí, patří spíše k menšině. Všechny Čechy zde, jakkoliv je fronta daleko, znepokojuje. Obavy z války jsou zde silné.
Cítí se ohroženi a domnívají se, že podobně jako dvě generace předtím, v roce 1947 a po Černobylu v roce 1991, se o ně Česko postará. Myslí si, že by měla česká vláda pomoci. Česká vláda ale nic takového neplánuje.
Ministerstva zahraničí a ministerstvo vnitra vydalo stanovisko, které shrnuje, že situace na Ukrajině není nijak výjimečná.
Dokumentaristka Lenka Králová, která byla v oblasti před několika dny, shrnuje, že měla k dispozici stanovisko komise, kterou tam naše velvyslanectví z Kyjeva poslalo, a i ta potvrdila, že volyňští Češi jsou v bezpečí a žádné drama tam neprobíhá.
Dle ní je, ale situace jiná. „Už krátce za Lvovem jsem viděla první zátarasy na silnicích a pocítila jsem přítomnost té občanské války, která jakkoli je na východě, tak je znatelná i v tom okolí v Žitomiru [město v oblasti Volyně].“
„Z rozhovorů, které jsem tam vedla s těmi lidmi, jsem pochopila, že velmi závidí Polákům a závidí Židům, kterým pomáhá Izrael a Polsko.
Takže jsem pak na místě tady v Česku zjišťovala, jak to je, a zjistila jsem, že například Poláci dostávají takzvanou kartu Poláka, která jim umožňuje získat bezplatné vízum, kdykoli vycestovat do Polska, získat tam v akutním případě zdravotní péči a tak dále.
Kdežto Češi volyňští musí stát dlouhé fronty v Kyjevě a čekat na víza, musí za to platit, a pro ty chudší lidi je to opravdu v podstatě věc nedostupná. Oni se do toho Česka dostat kvůli tomu nemůžou,“ shrnuje netečnost přístupu českého státu vůči krajanům.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
