Poezie umožňuje přesně popsat vnitřní dění. Vnučka Oldřicha Mikuláška Markéta debutuje sbírkou Když zhasne obloha

Čtěte také

„Já jsem tu práci milovala,“ vzpomínala na brněnský rozhlas Věra Mikulášková

Debutantka Markéta Mikulášková (nar. 2004) je z rodiny, v níž se po generace rodí talentovaní umělci. Její dědeček Oldřich Mikulášek byl básník, prozaik, novinář a redaktor, babička Věra Mikulášková publicistka a dramaturgyně. Tatínek Ondřej Mikulášek byl herec, maminka Daniela Mikulášková je výtvarnice. Markétin nevlastní bratr Jan Mikulášek je režisér. Je pro ni samotnou důležitější výtvarný, nebo literární projev?

Vyšívání obrazů pro děti převzala Markéta se sestrou Karolínou od matky. „Byly jsme takové duo Kao & Maki. Trvalo to docela dlouho, ale potom jsme to už se školními povinnostmi nestíhaly. To moje vyšívání se dříve objevilo na povrchu, ale psaní se dělo zároveň,“ vzpomíná autorka. „Stále maluji, ale teď je to upozaděné kvůli psaní. Určitě bych se k tomu někdy chtěla vrátit, ale nejdůležitější je pro mě vyjadřování se slovem.“

Autorčina sestra Karolína Mikulášková studuje na JAMU scénografii, takže u ní výtvarno převažuje. Markéta ovšem pro sebe považuje za dobře vybraný obor rozhlasovou a televizní dramaturgii a scenáristiku. „Hodně píšeme a celkově se zabýváme kreativní činností v různých směrech, je to pro mě obohacující. Na škole jsem spokojená a myslím, že je málo oborů, které by mě bavily.“

I výtvarné umění i psaní jsou podle Markéty Mikuláškové umělecké obory umožňující zašifrovat vnitřní pohnutky nebo pocity, ale slovo – zejména poezie – umožňuje přesněji popsat vnitřní dění, aniž by to člověk přímo vysvětlil. „Básně jsou obrazům podobné, jsou to vlastně taky obrazy,“ přemítá básnířka.

Martin Reiner křtí sbírku Markéty Mikuláškové Když zhasne obloha|foto:Richard Stadler

„Píšu už hrozně dlouho,“ svěřuje se Markéta Mikulášková. „Od doby, kdy jsem uměla psát, jsem si něco psala do různých deníčků. Začalo to popisováním věcí kolem mě a toho, jak co vnímám. Postupně se přidaly i moje představy a fantaskní světy.“ Básně začala psát nevědomky. „Psala jsem si deník a potom jsem ho ukázala mamce a ona se mě zeptala, jestli to je báseň. Potom jsem se rozepsala. Byla to sdělení o mém vnitřním světě, chtěla jsem popsat, co se děje zároveň uvnitř i venku. Ale nikdy jsem nepsala za nějakým účelem. Bavilo mě to přetransformovat na papír a potom si to ponechat. A jsem ráda, že se teď můžu vracet k představám, které jsem měla jako dítě. Je zajímavé sledovat svůj proces už tak dlouho.“

Čtěte také

Spojení skrze výšivky. Zahrada nesplněných snů Daniely Mikuláškové je k vidění ve vile Löw-Beer

Autorčino psaní také prozrazuje, že je současně zkušená čtenářka. „Knížky jsou nekonečným zdrojem vědění, je to literární bohatství.“ Četla i básně svého dědečka Oldřicha Mikuláška. „V posledním ročníku na střední škole jsem dokonce dělala ročníkovou práci, která se zabývala jeho poslední sbírkou Agogh. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by se mi mohlo stát, že bych ho kopírovala. Četla jsem to i proto, že od něj máme hodně knížek doma.“

Vnímat, co se děje okolo

O názvu své sbírky Když zhasne obloha Mikulášková říká: „Vůbec to nebylo zamýšleno ponuře, i když to více lidem tak přijde. Představovala jsem si člověka, který je dejme tomu na poli nebo v nějakém hypotetickém prostoru, kde zavře oči a obloha pro něj zhasne. Jeho jediné vjemy jsou tím zjitřené a vnímá proud toho, co se děje kolem něj. To bych chtěla, aby ty básně dělaly, že probouzí vnitřní asociace v nějaké tmě uvnitř.“ Souvisí to i s tím, že v mnoha autorčiných básních jsou přírodní motivy.

Redaktorem sbírky je Milan Ohnisko, s nímž Markéta Mikulášková spolupracovala už při svém publikování v časopise Tvar. „Poslala jsem mu velký štos básní, bylo jich určitě přes stovku. A dala jsem mu to s vírou, že vybere ty správné. S jeho výběrem jsem pak byla spokojená.“ K dodatečné úpravě básní, pokud jde o jejich podobu či vyznění, už téměř nedocházelo.

Veřejnost v Kabaretu Špaček upoutal také přednes mladé básnířky. „Nepamatuji si, jakým způsobem recitoval táta,“ říká Markéta Mikulášková. „Každopádně, vždycky když jsem recitovala já, byla jsem ze sebe překvapená. Jsem totiž hodně nervózní. Nevím, jestli to bylo vidět, ale celou dobu jsem se dost třásla. To nikdy neovlivním a myslím, že se mi to bude dít, i kdybych četla posté. Říkala jsem si, že hlavní je, abych všechno vyslovila správně. Ale jinak jsem se nijak neinspirovala.“ Podle autorky je hlavní nedívat se při přednesu do publika. „Hodně mě ale podpořila odezva od lidí. Když někdo zavolal, že chce slyšet ještě jednu báseň, tak jsem se uvolnila. Potěšilo mě to a spadla ze mě tréma.“