Nataša Velenská: „Zvířata ze zoologických zahrad jsou vyslanci v nepřátelském světě lidí“

Svůj profesní život tráví v ZOO od svých 18 let. „Ovšem s pauzou asi 15 let, kdy jsem byla doma se svými dětmi. Spolu se svým synem jsem ale např. vychovávala opici. S jakými následky? Syn se poopičil a opice se, bohužel, nemohla vrátit do skupiny, protože brala jako své partnery lidi.“

Zvířata vyslanci
Jaký je, podle Nataši Velenské, smysl zoologických zahrad? „Mnoho zvířat vidíte v televizi, ale když se pak s nimi setkáte na vlastní oči, je to jiný zážitek. Jako když se najednou sami ocitnete před pyramidami, které znáte z knih. Kromě toho, zvířata ze zoo jsou vlastně takovými vyslanci v nepřátelském světě lidí. Nebo také zprostředkovatelé mezi lidmi a zvířaty. My lidé často říkáme, že zvířata mají žít v přírodě. Ale kde dnes ta volná příroda je?“

Dítě v bezpečí
Zvířata oslovovala Natašu Velenskou odmalička, ale doma měla jen plyšáky, protože její maminka se zvířat bála. „Neměla jsem zkušenosti z domu, ale spousta mých kamarádů měla psy a kočky a já je venčila. Také jsme často jezdili na venkov.“ Když nastupovala do pražské ZOO, myslela si, že to bude jen na 2-3 roky. „Začínala jsem u kopytníků a práce s kolečkem mě vyčerpávala. To, co chlapi naložili na jedno kolečko, se mně vešlo na tři. Ale pak jsem zvykla a taky asi zesílila.“ Svého prvního syna brávala do práce a kočárek prý měla zaparkovaný na bezpečném místě (u výběhu gepardů či vlků).

S empatií ke zvířatům
Do kompetence Nataši Velenské patří krokodýli, želvy, hadi a komodští varani. Nemá z nich strach. „Já se spíš bojím přecházet křižovatku u nás na Letné.“ To, že zvíře někdy ublíží, není jeho vina. „Oni signalizují dopředu svoje chování a vy musíte rozumět jejich řeči. Jeden druh chameleona se zabarvuje do červena, když má špatnou náladu, jiný tím dává najevo dobrý rozmar.“ Ke zvířatům se máme chovat jako k lidem a pěstovat s nimi vztahy a vzájemné porozumění. I proto Nataša Velenská nemá ráda, když se řekne ochočené zvíře. „Připadá mi to stejně absurdní, jako říkat, že mám ochočeného manžela.“

Nataša Velenská, kurátorka plazů pražské ZOO|foto: Eva Dosedělová

Líbání dědečka
Se zvířaty mají chovatelé v zahradě tzv. domluvené signály. Mají je i pojmenované. Jednomu z nich říkají „dej pusu dědečkovi“. „To dáme krokodýlovi čuchnout ke koštěti a on ví, že jdeme uklízet a ne krmit. A nechá vás na pokoji. Musíte se k němu ale chovat vždy s respektem, pokorou a sledovat jeho řeč těla. Nesmíte dělat prudké pohyby. I když se krokodýl chová přátelsky, musíte mít pořád na mysli, že je to krokodýl a predátor.“

Tony a Eberhard
Pražská zoologická zahrada se dnes může pochlubit mnoha chovatelskými úspěchy. Patří mezi ně i sloní želva s dlouhým jménem Eberhard von Leipziger Hauptbahnhof. „Přišla k nám z Německa. Byla v ubohém stavu a naši ošetřovatelé věnovali její záchraně velké úsilí,“ řekla Nataša Velenská s tím, že Eberhard je povahově klidný želvák. „Ale když se naštve, dokáže dát svému sokovi pořádně na frak.“ Tím sokem a protikladem je Antonio, želvák se sedlovitým tvarem krunýře. „Jsme jediná ZOO na světě, která tento druh želvy chová. Ještě ke všemu si nedávno užíval svých 5 minut slávy, protože na Galapágách uhynula želva, které se říkalo Osamělý Jiří. Našeho Tonyho s ním odborníci srovnávají a je to právě on, kdo Eberharda často prudí.“

Antonio, želva sloní pinzónská ze Zoo Praha|foto: Petr Velenský, Zoo Praha

Více se dozvíte, pokud si poslechnete audiozáznam (u článku nahoře) rozhovoru s moderátorkou Stanislavou Lekešovou.