Bitva na Soče: Krvavá řeka poprvé
Série mohutných bitev na řece Soče (Isonzo) mezi rakouskými a italskými vojsky v letech 1915 až 1917 si svým rozsahem nijak nezadala s mnohem známějšími střetnutími u Verdunu nebo na Sommě. Vysokohorské prostředí činilo válečné střety mimořádně náročnými. Kvůli vysokému počtu Čechů, kteří zde bojovali a položili život, jsou navíc bitvy na Soče určitým mementem. Hroby českých vojáků najdeme dodnes v blízkém i vzdálenějším okolí italsko-slovinských hranic. Jak probíhala první z krvavých sočských bitev a co jí předcházelo?
Promarněná výhoda
Italské vojenské velení ztělesňované zejména bezohledným generálem Luigim Cadornou se navzdory oficiální neutralitě na střetnutí s Rakušany chystalo dlouho dopředu. Intenzivní přípravy probíhaly již od srpna 1914. Když potom Itálie 23. května 1915 vyhlásila Rakousku-Uhersku válku, mohly vojenské operace započít prakticky vzápětí. Rychlý italský nástup by býval mohl být pro podunajskou monarchii osudový, protože rakouské vojenské síly byly prakticky výhradně vázány v Haliči a v Srbsku. Italům se ale rychlý postup nedařil, i když jim v posledních květnových dnech čelily jen místní a nepříliš početné oddíly, které navíc neměly dostačující výzbroj. Rakouské velení v čele s arcivévodou Evženem ale zareagovalo rychle a začalo na nové bojiště stahovat jednotky ze Srbska a posléze i z východní fronty.
Krvavá předehra
Cadornovým protivníkem byl v nejvytíženějším úseku italské fronty, tedy právě v okolí řeky Soči, generál Svetozar Boroević de Bojna. A byl to soupeř velmi schopný, který za své počínání obdržel četná vyznamenání a později i maršálskou hůl. Přesun Boroeviće z východní fronty byl šťastným tahem, i jeho vojenské umění zabránilo Italům realizovat cíl, tedy hluboký vpád do nitra Rakouska-Uherska. Ještě před první sočskou bitvou musely rakouské síly v tvrdých střetech probíhajících od 24. května až do 17. června uhájit postavení v okolí masivu Krn v Julských Alpách a u kóty 383 v blízkosti vrchu Kuk. Tisíce mrtvých z těchto prvních bojů byly však jen předehrou k rozsáhlému italskému útoku, který přišel 23. června.
Do hor bez přilby?
Jak bylo ve velkých bitvách první světové války zvykem, italskému útoku předcházela důkladná dělostřelecká příprava trvající celých sedm dní. Během palby měla italská pěchota vnikat do mezer, které děla způsobila. Cadornova armáda měla více jak dvojnásobnou přesilu, ale do karet jí nehrálo, že dělostřelecká příprava nebyla účinná tak, jak si Italové představovali. Měli také zpočátku nedostatečné zásoby munice, chyběly kulomety a dokonce i děla větší ráže. Všeobecně se jim navíc zatím nedostávalo bojových zkušeností. Nedostatky ale trpěla i rakouská armáda. Její vojáci sice měli poznatky z více jak rok probíhajících bojů, ale nebyli připraveni na extrémní horské podmínky, kde se nedalo zakopat polními lopatkami ani nijak moc krýt, protože oblast byla již od středověku bez lesů. Rakouský voják také neměl ve výbavě přilbu, což se právě při boji ve skalách, kdy po dopadu střely stejně tak ubližují i odražené kusy kamene, brzy ukázalo jako velký hendikep.
Mrtví a jejich cena
Sočská fronta se táhla od Julských Alp a Tolminské kotliny až k Panzánskému zálivu v Jaderském moři, hlavní italský útok 30. června 1915 však směřoval do místa sotva tři kilometry širokého jižně od města Gorice. Překročit Soču se Italům povedlo jen na několika málo místech a postup musel být zastaven. Cadorna doplnil síly a 5. července došlo k druhému velkému útoku. Ani ten se nakonec nezdařil. Jediným úspěchem bylo obsazení zanedbatelného pásu země u města Redipuglia. Konečný účet byl ale hrozivý. Italové měli ztráty 15 tisíc mužů, bránící se Rakušané pak necelých deset tisíc. Největším italským úspěchem tak bylo získání města Kobaridu a přes dva tisíce metrů vysokého masivu Krn, čehož ovšem dosáhli, společně s obsazením Monfalcone a části toku Soči, ještě před první sočskou bitvou. Úkol tedy splněn nebyl.
Češi v centru dění
Do první bitvy na Soče zasáhly i české jednotky. Severozápadně od Gorice operoval například I. prapor 21. pluku z Čáslavi a také XI. pochodový prapor dočasně rozpuštěného 28. pěšího pluku z Prahy, který byl neprávem obviněn ze zbabělosti na haličské frontě. Svůj štít mimochodem očistí právě na zdejším bojišti. Už v prvních italsko-rakouských střetech v blízkosti řeky Soče bylo jasné, že se útočníkům úspěch hned tak nepovede. Už v této době začíná Soča dostávat svému pozdějšímu přízvisku „Krvavá řeka,“ který obdržela právě během zdejších krutých bojů.