Zkáza slavné pevnosti v Přemyšlu
Pevnost na řece San, někdy též nazývaná „Brána Uher“, má velmi dlouhou a bohatou historii. Jak její název napovídá, v prvních desetiletích měl region dosti společného s českými zeměmi. Nejprve tu stálo dřevěné hradiště a od 14. století hrad kamenný. Jeho strategická poloha přitahovala odpradávna nájezdníky toužící proniknout na západ, a tak se držitelé města a hradu vždy snažili oblast co nejlépe opevnit. Nejinak tomu bylo i v desetiletích před první světovou válkou, která nakonec obrovité pevnosti přinesla zkázu.
Ruský medvěd hrozí
Na otázku, zda zbudovat či nezbudovat opevnění v Přemyšlu, měly v 19. století rozhodující vliv vztahy s Ruskem. A ty byly často jako na houpačce. Nakonec se, po balkánské krizi roku 1878, ustálily na mrazivém chladu. Příčinou byl zejména střet obou velmocí o vliv na zmíněném divokém poloostrově. Když Rakousko-Uhersko v roce 1908 anektovalo Bosnu a Hercegovinu, ocitly se obě velmoci dokonce na prahu války. Tehdy se ještě k boji neodhodlaly. V haličském městě Přemyšl a jeho blízkém okolí však mezi tím vyrostla jedna z největších pevností tehdejší Evropy.
Obr se slabými místy
Přes to, že byla Přemyšl neustále dovyzbrojována, dostavována a upravována, nikdy se nestala úplně moderní pevností. Její zpevňování vždy pokulhávalo za překotným technickým vývojem palných zbraní a zejména děl. Přes to vzbuzovala respekt zejména svou plochou a počtem skoro sedmdesáti menších pevností, které vytvářely kolem středu dva prstence vnějšího a vnitřního opevnění o celkové délce šedesáti kilometrů. V obrovském komplexu zahrnujícím i vlastní město se jednu chvíli sešlo až 130 tisíc mužů. V pevnosti se dále nacházela i dvě letiště s šesti vlastními letadly a čtyřmi pozorovacími balony a bezpočet hospodářských budov, kasáren, stájí atd. Národnostnímu složení dominovali Maďaři, kteří tvořili zhruba 30% osazenstva, Čechů bylo kolem 12%.
Pevnost se připravuje
Jakmile první světová válka propukla, začaly též v Přemyšlu rozsáhlé přípravné a opevňovací práce trvající několik týdnů. Byly zbudovány kilometry zákopů. Mimo jiné též nové bezpečnější letiště a několik polních nemocnic a obvazišť. Velitel pevnosti polní podmaršál Hermann Kusmanek von Burgneustädten mohl být spokojen. Dlouho mu to ale nevydrželo. Po těžkých porážkách, které Rakušané utrpěli v zářijových bitvách u Rawy Ruské a Gródku se přes pevnost přehnaly desítky tisíc překotně ustupujících rakouských vojáků, kteří v pevnosti vyvolali dokonalý chaos. Nyní začínalo jít do tuhého. Obránci pevnosti nikam utéci nemohli a očekávali příchod nepřítele.
První útok odražen
První obléhání Přemyšlu začalo 22. září 1914 a trvalo až do počátku října. Pevnost a její nejbližší okolí zažila líté boje, avšak obráncům se podařilo ruské útoky vždy odrazit. Nakonec se Rakušanům přece jen na chvíli ulevilo a na konci října dokonce mohl na inspekci přijet i sám následník trůnu arcivévoda Karel. Chvíle klidu ale vzala brzo za své, když k pevnosti 5. listopadu přitáhly divize ruského generála Selivanova. Během následujících patnácti dnů bylo dokončeno obklíčení a stanovena nová taktika. Pevnost měla být vyhladověna.
Radosti a strasti obležené pevnosti
V posledních dvou měsících roku 1914 se obránci několikrát pokoušejí o průlom a sami se musí chránit před útoky nepřítele. Jednoho listopadového dne se Přemyšl dokonce stane terčem prvního leteckého bombardování pevnosti v dějinách. Těžké boje jsou přerušeny až o Vánocích, kdy mezi zákopy nastane klid a vojáci si dokonce vyměňují přání a některé nedostatkové komodity. Na konci roku ale musí velitel pevnosti Kusmanek snížit příděly. Ruská taktika se začíná vyplácet. Svou roli začíná hrát také mráz, na který nejsou obránci pevnosti vybaveni, a všudypřítomné epidemie tyfu a cholery. Mnoho vojáků je navíc nakaženo pohlavními nemocemi, které se šíří prostřednictvím bující prostituce.
Zoufalství a popravy
Zásoby se nadále tenčí a k uvedeným těžkostem se přidává i nervozita obránců umocňovaná skutečností, že Rusové byli schopni odposlouchávat a dešifrovat rakouské telegrafní spojení. Rakušané to nevědí a tak dochází k popravám i lynčům skutečných i domnělých vyzvědačů a dezertérů. V pevnosti a ve městě navíc s vojáky přežívaly tisíce civilistů a místních obyvatel, kteří nestačili nebo nechtěli opustit svůj rodný kraj. Počátkem března je v pevnosti již jen asi čtvrtina bojeschopných mužů. Poslední zoufalý pokus o průlom naplánují pevnostní velitelé na 19. března 1915. Bojová morálka je ale na velmi nízké úrovni a své vykonají i zvýšené příděly alkoholu pro vybrané vojáky. Výpad je Rusy rychle rozprášen.
Kapitulace jako vítězství?
V nastalé situaci volí Kusmanek poslední možné řešení. Podle předem připraveného podrobného plánu vojáci v pevnosti zničí vše, co by mohlo být Rusy považováno za kořist. Během ničení vybavení a pálení důležitých dokumentů se ještě 20. března pokusí Selivanovovi vojáci naposledy a neúspěšně dobýt pevnost ztečí. O dva dny později se rakouské velení vzdává. Zatímco velitel Kusmanek je Rusy považován za prominentního vězně a ještě se dočká výměny a ve Vídni po svém návratu i křesla tajného rady, většina jeho mužstva končí v zajateckých lágrech v asijských částech Ruska. Kusmankovy likvidační práce jsou ale tak pečlivé, že Rusové skutečně nezískají z rakouského vybavení skoro nic. Na počátku června Přemyšl opět dobyli Rakušané, ale pevnost už nikdy svůj někdejší význam neobnovila.