Ernest Denis: Francouz bojující za českou samostatnost
Francouzský historik, slavista i bohemista, který znal důvěrně české prostředí. Když ovšem v roce 1872 přijel do Prahy prvně, měl o Češích dost mlhavou představu. Od pobytu si sliboval hlavně zdokonalení němčiny. Místo toho ho Jaroslav Vrchlický naučil obstojně česky. Během Velké války se stal nedocenitelným pomocníkem protirakouského odboje a propagátorem samostatnosti českého národa.
Jihofrancouzského rodáka nasměrovalo
k historii už studium na gymnáziu. Pokračoval na prestižní École Normale Supérieure. Atmosféra ve škole byla plná revolty proti režimu Napoleona III. Revoluční zápal ale v roce 1870 vystřídal zápal vpravdě bojový. Napětí mezi Francií a Německem eskalovalo ve válku. Následná porážka Francie ústící ve ztrátu Alsaska a Lotrinska zásadně ovlivnila celou generaci. Ve vědecké oblasti znamenala mj. probuzení zájmu o doposud opomíjené národy, ve kterých by bylo možné najít nové spojence.
Žák Vrchlického, nástupce Palackého
Kariéru profesora dějepisu zahájil Denis na Korsice. Od samého počátku ale toužil po stipendijním pobytu v zahraničí. Zvolil Prahu, i když povědomí o tom, kam jede, měl zprvu trochu povrchní. Hlavní motivací bylo zdokonalení němčiny. Chtěl ale také pátrat po kořenech českého odporu vůči Německu. V Čechách strávil nakonec tři roky. Během nich se setkal s řadou velkých osobností: od Jaroslava Vrchlického, přes F. L. Riegra, po Františka Palackého. Po návratu do Francie působil léta na univerzitě v Bordeaux, kde vydal mj. dílo Konec samostatnosti české. Kariérním vrcholem bylo ale jmenování profesorem dějin na pařížské Sorbonně v roce 1902.
Pryč se zdechlinou
Začátek světové války zastihl Denise už jako pětašedesátiletého, přesto se s plnou vervou pustil do veřejné činnosti. Pro české krajany ve Francii představoval jednu z mála významnějších osobností, na kterou se mohli s důvěrou obrátit. Spolupracoval s několika tiskovinami, které Češi v Paříži vydávali. Hned v prvním čísle časopisu Nazdar, které vyšlo 3. října 1914, byl otištěn jeho článek Vzkříšení Čech. Šlo o až nevídaně ostrý výstup proti Rakousku-Uhersku – Denis se otevřeně vyjádřil pro jeho zničení a vytvoření samostatného československého státu:
„V Evropě nově zrozené není místa pro něj [Rakousko] víc. Hrobaři pryč s tou zdechlinou! Na sutinách jeho kéž vyroste svět nový – svět míru a bratrství. – Nuže vejdi, národe český!”
Přispíval i do L’Indépendance Tchèque, časopisu podobného zmíněnému Nazdar. Oba plátky ale vycházely nepravidelně a poznamenaly je neshody členů krajanské kolonie. To byly pádné důvody k založení periodika nového, s dostatečně důstojným představitelem, který by mu v očích francouzské společnosti dodal větší prestiž. Denis byl nejen příhodnou, ale i téměř jedinou možnou volbou. La Nation Tchèque spatřil světlo světa prvního máje 1915.
Co Čech, to Hus
Od podzimu 1914 byl Denis v kontaktu s T. G. Masarykem. Zprvu pouze písemně. Osobně se setkali až v květnu 1915. Kromě jiného spolu probírali možnosti oficiálního vyjádření protirakouského postoje české strany. K jeho realizaci bylo vybráno pětisté výročí upálení Jana Husa. 6. července 1915 připomněl ve svém projevu Denis veřejnosti význam české reformace. Navázal na něj Masaryk a obratně téma propojil s vyhraněním se vůči Rakousku: každý Čech se má rozhodnout buď pro reformaci, tedy ideu českou, nebo pro protireformaci, tedy ideu rakouskou.
Nic míň než respekt
Masaryka a Denise nespojovala názorová harmonie nebo osobní sympatie, ale čistě profesní respekt. Denis Masaryka uznával jako hlavu československého zahraničního odboje, jeho ideová východiska mu ale příliš neříkala. Masaryk si zase cenil Denise jako historika a propagátora československé samostatnosti, střízlivě ale hodnotil jeho vliv na francouzské vládní kruhy.
Po konci války se Denisovi dostalo uznání v nově vzniklé Československé republice i doma ve Francii. V březnu 1920 byl v Paříži založen Ústav slovanských studií a Denis se stal jeho ředitelem. Poté, co se vyrojila řada nových států, byla francouzská veřejnost lačná dozvědět se o nich víc. Denis byl v kurzu. Ale také stárl a víc a víc ho sužovaly nemoci. Přesto ještě toužil navštívit Československo.
Vidět Československo a zemřít
Přání se mu splnilo v říjnu 1920, zdravotní stav se ale na návštěvě odrazil. Část programu byl nucen zrušit a na několik dní musel být hospitalizován. Do Podolského sanatoria ho přišel navštívit i T. G. Masaryk a K. Kramář. Přesto se ještě před návratem do Paříže zúčastnil několika oficiálních akcí, mj. například otevření Francouzského institutu. Jen pár dní po svém návratu musel do nemocnice znovu. Zemřel 5. ledna 1921.