Masarykův ženevský projev: V odvolání na Husa
Je třeba jednoznačně a veřejně deklarovat postoj Čechů k habsburské monarchii. Na tom panovala zkraje léta 1915 mezi představiteli odboje relativní shoda. Jak ostré má ale prohlášení být? A na kdy ho nejlépe načasovat? Debaty na toto téma nebraly konce. Zvláště v domácím odboji. Masarykovi, který měl ve věci jasno, už s liknavostí docházela trpělivost. Rozhodl se jednat. 6. července 1915 tak v Ženevě, při příležitosti 500. výročí smrti mistra Jana Husa, z jeho úst zaznělo: „Mezi Čechy a Habsburky není míru“. A bylo to venku.
Půdu si Masaryk připravil už o dva dny dříve, kdy promlouval v Curychu. Zatím co tam bylo hlavním cílem jeho proslovu z historicko-právního pohledu vysvětlit oprávněnost úsilí o obnovení české samostatnosti, v Ženevě už řeč nabyla manifestativní charakter.
Mravní českou reformací k sociální revoluci
Nicméně ještě před tím, než si zaplněný sál vyslechl Masarykovu pečlivě promyšlenou řeč gradující tím, co později například vídeňský Neue Freie Presse označil za vyhlášení války Rakousku, se úvodního slova ujal uznávaný francouzský historik a slavista Ernest Denis. Jeho přiblížení české reformace se v Kalvínově Ženevě setkalo s úspěchem. Na Masarykovi pak bylo téma zpřítomnit, přesvědčit publikum o jeho aktuálnosti a důležitosti.
Nápad propojit politické cíle s otázkou náboženského vyznání nebylo ničím novým a sám Masaryk s ním přišel už před válkou. V roce 1910 označil české politické úsilí za pokračování reformace, přičemž návaznost měla spočívat hlavně v duchovní rovině. Morální význam úsilí o náboženskou obrodu a úsilí o obrodu národní viděl Masaryk jako identický. V Ženevě pak na tyto úvahy navázal: „Česká reformace byla mravní par excellence. Proto se postavila proti církvi a skrze ni proti státu… Každé důsledné a čestné mravní úsilí vede logicky k reformě, ano, i k politické a sociální revoluci“.
Vídeň naprosto zklamala
Jestliže jsou ale Češi opět nuceni uchýlit se k radikálnímu řešení, nenese zodpovědnost nikdo jiný, než Rakousko: „Jsouc složeninou z devíti malých národů, jest Rakousko docela umělým státem … nebylo schopno sjednotit všechny národy v silný spolek a jíti za svým vlastním cílem, pracovati pro vzrůst a rozvoj jednotlivých složek. Německo pak užívá této zdánlivé velmoci ku svým vlastním cílům … Rakousko-Uhersko je neschopno chránit a spravovati Čechy i ostatní národy. Vídeň naprosto zklamala …“
Aby Masaryk svým slovům dodal ještě větší váhu, musel veřejnost přesvědčit o tom, že za deklarovaným postojem stojí národ a jeho političtí představitelé jednotně (bez ohledu na to, do jaké míry se řečené krylo s realitou): Čechy se musí starati samy o sebe. Dosažení samostatnosti jest rozhodným cílem celých Čech a všech politických stran. Je jen několik málo osobních přívrženců Rakouska. Mezi nimi není politika, který by měl nějaké jméno. Mezi Čechy a Habsburky není míru.“
Důležitost Masarykova vystoupení v zahraničí byla tím větší, že proti domácí nejvýznamnější akci spojené s Husovým výročím rakouské úřady zakročily. Původně pompézně plánované slavnostní odhalení Šalounovy sochy mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí proběhlo nakonec téměř v utajení.
Odsuzujeme násilí, ale bránit se mu budeme se zbraní v ruce
Otázka vzpoury vůči autoritě s sebou nese také otázku oprávněnosti použití zbraně: „Nejčistší idea humanity nezakazuje obrany. Odsuzujeme násilí, nechceme ho užívat a nebudeme ho užívat první. Ale proti násilí budeme se bránit i železem“. Tímto stvrzením rozhodného rozchodu Čechů s Rakouskem–Uherskem, se Masaryk obloukem vrátil k Janu Husovi: „…Bránit pravdu až do smrti, to je velké naučení Husovo z jeho života“.
Záměr, se kterým Masaryk v Ženevě vystoupil, došel naplnění – pozornost zemí Dohody poprvé alespoň na chvíli zaujala česká otázka.