Gavrilo Princip: Malý muž na začátku Velké války
Útlý neduživý chlapec chatrného zdraví se zálibou v poezii. Nadaný rozhodně spíše duševně, než fyzicky. Přesto to byl právě on, kdo jako jediný ze sedmi atentátníků udržel před sto lety v Sarajevu nervy na uzdě.
Gavrilo Princip se narodil v malé vesnici na západě dnešní Bosny a Hercegoviny. Už ve třinácti letech jí ale dává vale a odchází studovat na obchodní akademii do Sarajeva. Tam se také seznamuje s organizací Mladá Bosna a stává se jejím členem. Začíná se politicky angažovat a účastnit demonstrací proti sarajevským úřadům. Jedna taková akce ho stojí studium. V roce 1912 tedy nechává Sarajevo za zády a vyráží do Bělehradu, místa zaslíbeného revolučním náladám.
Tahle válka není pro malý
Hlásí se na gymnázium, ale u zkoušky propadá. Není to jeho jediný neúspěch v novém městě. V roce 1912 propuká první balkánská válka a Princip, stejně jako řada jeho souputníků z Nové Bosny, se dobrovolně a s nadšením hlásí do srbské armády. Je ale odmítnut. Malé a slabé armáda nechce.
V Bělehradě operuje také extremistická organizace Černá ruka, vedená šéfem srbské tajné služby Dragutinem Dimitrijevičem. Ještě na počátku roku 1914 plánuje atentát na guvernéra Bosny a Hercegoviny Potiorka. V momentě, kdy se dozvídá o chystané návštěvě arcivévody, cíl mění. Terčem se stává následník rakousko-uherského trůnu. Při realizaci činu spřáhne Černá ruka síly s Mladou Bosnou – první dodá zbraně, druhá lidi. Mezi vybranými je i Princip.
(Téměř) přesná trefa
V den D, 28. června 1914, je spolu s dalšími šesti atentátníky připraven v Sarajevě k akci. Útočníci tvoří jakýsi špalír kolem dopředu známé a trestuhodně nedostatečně chráněné trasy, kudy kolona aut s Františkem Ferdinandem d’Este míří k oficiálnímu přivítání na sarajevské radnici. Strategie, kdy jakmile neuspěje jeden, hází bombu nebo střílí druhý, se zdá bezchybná. Přesto v podstatě všichni selhávají a to nejen v útoku, ale i v následné sebevraždě (kyanidové ampule nakoupili pravděpodobně u podvodníka).
Vše zachrání náhodou a na poslední chvíli Princip. Zmatky v komunikaci na straně organizátorů oficiální návštěvy mu servírují arcivévodu přímo na stříbrném podnose. Auto s Ferdinandem se kvůli nejasnostem ohledně trasy otáčí a krokem couvá právě před Schillerovým lahůdkářstvím, odkud zrovna vychází Princip. Ten nenadálé příležitosti neomylně využívá. Trefuje se přesně. Tedy relativně – jedna kulka nachází správně Ferdinanda, ale druhá střela, která zabíjí Žofii, byla adresovaná Potiorkovi.
Podle plánu chce Princip po činu spolknout kyanidovou kapsli. Vydáví ji. Chce se zastřelit, ale kdosi z davu mu pistoli vyráží. Zadržuje ho policie a uchraňuje před lynčem.
Na samotce v Terezíně
Velmi záhy pozatýká policie i další účastníky spiknutí, až na jednoho, kterému se podařilo uprchnout. Rozbíhá se vyšetřování. Souběžně propukají v ulicích Sarajeva nepokoje. K překvapení Principa se veřejné mínění staví proti atentátu. Dochází k hromadnému rabování srbských obchodů i bytů. V rámci policejních razií skončí během prvních dvou dnů 200 srbských občanů v sarajevském vězení a hodně z nich následně na šibenici.
Pohled na nevinné oběti Principa a další zlomí a začnou mluvit. V procesu, který je v Sarajevu zahájen v říjnu, padne pět trestů smrti (dva jsou později zmírněné na doživotí). Princip oprátce o vlásek uniká. Zákony habsburské monarchie na něho totiž pohlížejí jako na mladistvého. V době činu mu do věkové hranice dvaceti let chybělo 27 dní. Vyvázne tak „pouze“ s dvacetiletým žalářem.
Spolu s dalšími dvěma atentátníky putuje Princip do terezínské Malé pevnosti. Zavírají ho do jedné z dvaceti samotek. V malé, temné, studené a vlhké místnosti stráví dva roky. Po celou dobu má na nohou desetikilové okovy. Sundají mu je až v roce 1916, kdy musí být kvůli špatnému zdravotnímu stavu přemístěn do nemocnice. V důsledku těžké tuberkulózy mu amputují paži. Umírá 28. dubna 1918, přesně 3 roky a 10 měsíců po atentátu. Před smrtí váži pouhých 40 kilogramů.
Pohřben je tajně a na neoznačeném místě. Jeden z vojáků si ale hrob přesto zapamatuje. Díky tomu je Principovo tělo po válce exhumováno a nejprve dočasně uloženo v rodinné hrobce starosty terezínského Sokola a v roce 1920 jsou jeho ostatky slavnostně převezeny do Sarajeva.
Není ale vyloučeno, že Principovy ostatky v Čechách zůstaly. V pražských Bohnicích se tři dny po jeho smrti konal jakýsi pohřeb – za dohledu vojáků právě z terezínské pevnosti.