Šikulové, švejkové, rebelové a vlastenci – čeští námořníci v rakousko-uherském loďstvu
Historie českých námořníků sloužících především v rakousko-uherském loďstvu není příliš známá. Ve svých knihách Pod rakouskou vlajkou, Žraloci císaře pána a Piráti svobody se jí věnoval Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu. Jeho vyprávění nás zavede mezi námořníky na Jadran. Dozvíme se o tom, jak se Čechům na moři vedlo i o jejich roli ve slavné vzpouře, která vypukla na křižníku Sankt Georg v Boce Kotorské.
"Na Jadranu, který je pro nás symbolem rekreace a nejbližšího dostupného moře a který ročně navštíví tisíce lidí, sloužily rovněž tisíce českých námořníků. Někteří byli i dědečky nebo pradědečky některých významných osobností, např. námořní důstojník v záloze Hugo Vavrečka byl dědečkem prezidenta Václava Havla a plno lidí, kteří v naší společnosti za posledních 70 něco dokázali, tak měli některé své předky na Jadranu jako námořníky.
Příliv Čechů na Jardan začíná především kolem roku 1905, kdy se rakousko-uherské námořnictvo, které mělo hlavní základnu na Istrii v Pule, začalo modernizovat, tím pádem také potřebovalo kvalifikované síly. Český národ tehdy v rakousko-uherské monarchii spolu s Němci představoval po té stránce technické a kulturní vrchol. Češi tedy dosáhli početního vrcholu před vypuknutím I. světové války, kdy v rakousko-uherském námořnictvu sloužilo asi 10% Čechů. Někomu se to může zdát málo, ale musíme se na to dívat tak, že např. Chorvati, kteří byli na Jadranu doma, tvořili asi 34% námořnictva představovali spíše tu nekvalifikovanou sílu - topiče, palubní službu apod. Zatímco Češi, kterých během I. světové války sloužilo až 6 tisíc, tak ti byli dělostřelci, strojníci, radiotelegrafisté, sloužili v projekčních kancelářích jako inženýři, kresliči, byli mezi potápěči a dalšími profesemi, které vyžadovali určitou kvalifikaci a vzdělání už z civilu.
Také čeští muzikanti hráli hlavní roli v námořních hudbách rakousko-uherského námořnictva a v případě války byli cvičeni jako saniťáci. Nesmíme zapomínat na lékaře, sbor námořních lékařů z drtivé většiny tvořili Češi, protože Češi mají jeden obrovský mindrák: trápí nás, že nemáme moře, každý miluje dálky a romantiku, a právě mladí Češi, kteří vystudovali lékařskou fakultu a byli ze sociálně slabých rodin, tak hledali svoji budoucnost s možností vidět moře a svět, právě ve sboru námořních lékařů. Byli mezi nimi významné osobnosti, např. doktor Robert Lím byl v roce 1918 hlavním velitelem těchto námořních lékařů."
A jak se suchozemským Čechům na Jadranu vedlo? Jak se s tím mořem sžili?
"Když vezmu vzpomínky veteránů, které se nám z 20. a 30. let zachovaly, tak po tom tvrdém úvodu, který je na vojně vždycky, tak právě ti různí strojníci, zámečníci, studenti byli schopni rychleji pronikat do té odbornosti a ani to plavání pro ně nebylo žádným problémem. Tam dochází k takové perličce, že plno Chorvatů, kteří byli od Jadranu, tak neumělo vůbec plavat a museli se to jako dospělí naučit, zatímco ti čeští kluci, ti už se naučili plavat na těch našich rybnících a nebyly s nimi problémy. Problémy neměli ani s němčinou, která byla úředním a velícím jazykem, což nebylo pro některé národy tehdejší monarchie typické."
Pokud alespoň trochu poučený laik něco o flotile na Jadranu ví, tak je to vzpoura námořníků v Boce Kotorské. Hráli tam Češi nějakou roli?
"Řekl bych, že velmi významnou. Češi střídali během své služby, která byla v době míru čtyřletá, různé podoby a polohy své činnosti. Na jedné straně bych řekl šikulové, na druhé straně švejkové, dokázali si z lecčeho dělat legraci, symbolem toho už před válkou byl spolek recesistů, který se jmenoval Konev. Na jedné straně byl pro Čechy typický humor, na druhé odbornost a v neposlední řadě také vlastenectví, které se projevovalo různě. Pro ty, kteří prošli třeba Sokolem, to bylo takové uvědomělé vlastenectví, u některých dalších přirozené vlastenectví - jsem Čech a nemám důvod se za to stydět. Dokladem toho je třeba kontraadmirál Bořivoj Radoň, který byl jako důstojník loajální vůči monarchii, ale například ostentativně dbal, aby na novinách, které měl předplaceny a na kterých byla vždycky nalepena na štítku adresa, aby to Bořivoj Radoň bylo se všemi háčky, tečkami a čárkami, jak to má být."
Když potom na základě té permanentní nespokojenosti námořníků různých národností 1. února 1918 v Boce Kotorské na křižníku Sankt Georg ta vzpoura vypukla, tak Češi v ní hráli velmi významnou roli. Dokladem toho je, že když byla po třech dnech vzpoura potlačena, tak admirál Hansa a někteří další důstojníci rakousko-uherského loďstva prohlásili, že bez Čechů by se ta vzpoura zhroutila už první den. Dokladem toho je právě nejenom ten dnes již takřka legendární František Rasch, pocházel z Moravy ze smíšené česko-německé rodiny, kterým byl jakýmsi oficiálním vůdcem vzpoury a byl také popraven, ale i mnozí další. Třeba jeden z nejvýznamnějších byl Rudolf Kreibich, pražský rodák, který byl muzikant v kapele křižníku Sankt Georg a byl takovým duchovním vůdcem a organizátorem těch námořníků, protože někteří ti horkokrevní, jako istrijští Italové nebo Chorvati, tu vzpouru v první fázi provozovali prostřednictvím demolicí, řádění, kdežto ti čeští námořníci chtěli, aby to mělo nějaký organizovaný, racionální rámec.
Samozřejmě nejde jen o vzpouru v Boce Kotorské, už 5.října 1917 čeští námořníci Bohumil Brkl a Bohumír Petrla s několika kamarády slovanských národností, tzn. s Chorvaty, Slovinci a dalšími, unesli ze Šibeniku torpédovku TB11 do Itálie a předali ji ´nepříteli´. Takových případů bylo více a některé skončily tragicky, nejde jen o popravu toho zmíněného Rasche, ale také třeba František Koutský z Hnidous u Kladna se pokoušel v roce 1918 o únos torpédovky TB 80, byl odhalen, popraven. Čili z těch původních šikulů, vlastenců a švejků se stali ke konci války rebelové. Rebelové proto, že skutečně to zásobování, odloučenost od rodiny, arogance důstojníků především maďarské národnosti je vedla ke stupňování té permanentní nespokojenosti a k touze po tom, aby ta válka skončila."