SS Eastland: Tragédie českého Titanicu
„Parník velký jako oceánská loď se pomalu převrátil, jako kdyby to byla velryba, která si chce zdřímnout“, tak popsal potopení parníku SS Eastland očitý svědek. Žádný výbuch, žádný náraz. Pouhých šest metrů od břehu se loď prostě jen tiše převrátila na bok a pro téměř 3000 lidí začal boj o život. Byly mezi nimi i stovky Čechů.
České Chicago
Na počátku 20. století bylo Chicago po Praze a Vídni třetím největším českým městem. Svůj americký sen se tam snažilo žít přes 100 tisíc krajanů. Řada z nich pracovala ve společnosti Western Electric. Ta si 24. července 1915 pronajala Eastland, aby dopravila své zaměstnance na piknik u Michiganského jezera. Skutečnost, že sobota byla pracovním dnem, ještě znásobila nadšení, se kterým se zaměstnanci s celými svými rodinami na akci vypravili. Slavnostně oblečení, muži v oblecích, ženy v dlouhých bílých šatech.
Brychtovi, Dolejšovi, Doležalovi, Sládkovi nebo třeba Strakovi se v mimořádně chladném červencovém ránu sešli v chicagském přístavu. Čekali na ně čtyři impozantní lodě. Eastland z nich měla největší kapacitu.
Osudných 45 stupňů
V půl sedmé se pasažéři začali naloďovat. Před chladným počasím hledala řada lidí úkryt ve vnitřních kajutách, mnozí ale navzdory nízké teplotě zůstali na palubě.
V 7:10 jsou téměř všichni cestující na lodi. Začíná hrát hudba. Lidé se tísní u zábradlí směrem k přístavu. Loď se poprvé lehce vychyluje. O deset minut později se tak stane podruhé. Tentokrát Eastland dokonce nabírá vodu. Pasažéři jsou požádáni, aby se přesunuli na pravobok. Voda se přelévá přes nástupní můstek. Loď se zhoupne potřetí. Voda se dostává do kotelny, vyděšení topiči vybíhají na palubu. V 7:27 dosahuje sklon lodi kritických 45 stupňů. Cestující na horní palubě padají a sjíždí po deštěm smáčené podlaze. Ještě hůře to vypadá v podpalubí. Někteří cestující jsou rozdrceni padajícím nábytkem. Další v panice před vnikající vodou běží ke schodišti. Voda ale stoupá příliš rychle.
Lidé z přístavu paralyzovaně sledují, jak se za pouhé dvě minuty loď převrací a usazuje na bahnitém říčním dně. Její vnitřek se stává smrtící pastí pro stovky lidí, další svádí boj o život v řece. I když k neštěstí dochází pouhých šest metrů od břehu a k topícím se přijíždějí na pomoc desítky malých lodí, pro řadu cestujících je pozdě.
Vincenc Dubek: „Manželky ani syna jsem už více nespatřil“
Tragickou událost zpětně přibližoval Vincenc Dubek, který byl na lodi se ženou a třemi dětmi:
"Vykřikl jsem 'Skočte do vody!' a sám už jsem tam byl. Když jsem se dostal na hladinu, byla již loď ve vodě. Spatřil jsem nejprve mladšího hocha a ploval jsem k němu. V tom mne podruhé voda zalila, ale chlapce jsem už držel a dostal jsem se s ním na záchranný člun. Díval jsem se na všechny strany, uvidím-li někoho ze svých drahých, ale nespatřil jsem nikoho. Voda náš člun unášela dolů k jiné lodi, kde nás vytáhli po žebříku nahoru. Manželky, dcery ani syna jsem již více živých nespatřil."
Vodou nasáklé šaty stáhly ke dnu i ty z mála, kteří uměli plavat. Do přístavu přispěchali také dělníci z okolí a snažili se do trupu převrácené lodi vyřezat otvory.
Bessie Dvořáková: Plavkyně, kterou stáhli ke dnu
Jednou z obětí byla i 21 letá Bessie Dvořáková. Jakmile se její rodina o tragédii dozvěděla, spěchala do přístavu. Protože Bessie byla výborná plavkyně, věřili, že se zachránila. Kdo jiný než ona. V provizorní márnici ale vzaly jejich naděje za své. Navíc zblízka viděli, jak je Bessiina tvář sedřená nehty lidí, kteří se díky ní snažili udržet na hladině. Schopnost, která jí měla zachránit, jí paradoxně stála život.
Symbolem neštěstí se stal sedmiletý Vilík Novotný. Na palubě byl s rodiči a malou sestrou. Nikdo nepřežil. Neidentifikované Vilíkovo tělo, označené pouhým číslem, leželo v provizorní márnici celý týden. Až pak ho identifikovali jeho spolužáci.
Zapomenutá tragédie chudých dělníků
Když bylo zřejmé, že nikoho živého se již z vody dostat nepodaří, nastoupili potápěči, aby vyprostili těla. V kalné vodě strávili frustrující prací hodiny. Počet obětí nakonec vystoupal k číslu 844. Mezi nimi i 22 kompletních rodin. Průměrný věk zemřelých byl 23 let, 58 utonulých byli kojenci a malé děti.
O potopení Titanicu bylo doposud natočeno dvanáct celovečerních filmů. O eastlandské tragédii ani jeden. Je pravda, že celkový počet obětí byl na Titanicu o necelých sedm stovek vyšší. To ale proto, že velkou část tvořila posádka. Pokud jde o počet obětí z řad pasažérů, ten byl na Eastlendu dokonce vyšší než na notoricky známém zámořském parníku. Proč je tedy znalost jedné tragédie vnímána téměř jako součást základního vzdělání, zatímco druhá upadla v zapomnění? V případě plavby Titanicu šlo o událost, které byla věnována velká pozornost od samého počátku. Na jeho palubě cestovala řada význačných osobností i známí boháči. Cena jednoho lístku se pohybovala v rozpětí od 247 do 8 liber. Na Eastlandu se plavili obyčejní zaměstnanci jedné z největších továren v Chicagu, v drtivé většině imigranti. Lístek je stál od 1 do 0,75 dolaru.
Není viníka
Že něco není v pořádku, přitom signalizovalo hned několik dřívějších situací. Nejvíc na pováženou byla ta z roku 1906, kdy loď nabrala vodu a společnost Chicago-South Haven Line, která loď vlastnila, dokonce čelila žalobě. Viník se samozřejmě hledal i v případě tragédie z července 1915. Vyšetřování dospělo k více než překvapivému závěru: za neštěstí není nikdo zodpovědný.
Hřebíčkem do rakve téměř 850 eastlandských cestujících bylo paradoxně i bezpečnostní opatření přijaté po potopení Titanicu – nařizovalo zvýšení počtu záchranných člunů tak, aby pokryl počet cestujících. Zavěšené čluny ale loď ještě více destabilizovaly.
Jak se to mohlo stát?
Jak se vůbec může stát, že se parník bez jakékoliv kolize a na dosah břehu převrátí? Původně byl Eastland konstruovaný jako nákladní loď na převážení ovoce. Po lehkých úpravách začal být užíván jako výletní loď. A to přesto, že pro tento účel ani po přestavbě nebyl zdaleka ideální. Předně pro svou nestabilitu. Úzký a vysoký kýl lodi znamenal neadekvátně vysoké těžiště. To měly vyvažovat tzv. balastní nádrže, které do lodi pumpují vodu a zajišťují tak její lepší ponor. 24. července 1915 ale ani jedna nefungovala.
„Potopený“ Eastland potopil německou ponorku
Zajímavý je i další osud Eastlandu. Po vyzvednutí ho odkoupilo americké námořnictvo a přestavělo na tréninkovou loď pro dělostřelce cílící na ponorky. Nemělo ale zůstat jen u tréninku. Z Eastlandu, tou dobou už přejmenovaného na Wilmette, byla v roce 1921 potopena německá ponorka, která se koncem 1. světové války vzdala Američanům. Loď byla v provozu ještě za druhé světové války, v roce 1943 se na ní dokonce plavil prezident Roosevelt. Definitivně dosloužila v roce 1946, kdy byla sešrotována.