Adam Drda: Rusko a Havel kontra Paroubek

Václav Havel hrál v politice včetně té mezinárodní důležitou roli už v době, kdy současný předseda ČSSD ještě v Restauracích a jídelnách počítal knedlíky. Ke světu bez železné opony (pokud je mi známo, existovala jen v jednotném čísle) přispěl značným osobním nasazením, které ho přivedlo do komunistického kriminálu - zatímco Jiří Paroubek (pochopitelně "takticky" a "účelově") vyzdvihoval význam "Vítězného února" roku 1948. Jejich názorová výměna je prostě jednostranně trapná: Paroubek nemá dost taktu ani inteligentních poradců - a Havel se právem ohradil. Nestálo by to ani za glosu, kdyby skutečnou příčinou sporu nebyl zásadní vztah k Rusku.

Paroubek v deníku Právo napsal: "Nemůžeme se dívat na svět optikou pohledů 50. až 80. let minulého století, tedy optikou konfliktů, střetů mezi Západem a Východem... Jsme zastánci politického konsensu na co nejširším základě. Nové a umělé hranice v tomto spojeném světě jsou nebezpečné..."

Dodal, že ČSSD fandí Baracku Obamovi a pokračoval: "Víme, že jeho politika naráží na odpor konzervativců typu Mirka Topolánka, Alexandra Vondry, Karla Schwarzenberga, ale i Václava Havla, kteří touží po světě železných opon. Jejich koncept je ovšem konceptem minulosti. Ve vyzrálé (tj. západní) Evropě i ve světě jej nikdo nechce. Ztroskotal."

Co z toho vyplývá? Za prvé účelové zkreslování. Nikdo nemluví o konfliktu mezi Západem a Východem, ale v různé míře o obavě z Putinova Ruska. Ta obava má věcné jádro: byla to Moskva, kdo hystericky reagoval na americký záměr vystavět část protiraketové obrany v České republice, byla to Moskva, kdo se jednoznačně vměšoval do vnitřních věcí jiných demokratických zemí, jsou to Rusové, kdo využívá energetickou závislost Evropy k politickému tlaku. Obávat se současného Ruska je legitimní.

Paroubek předstírá, že ta obava automaticky znamená vytváření nových "umělých hranic", ale nedokládá, jak na to přišel. Všichni politici, které jmenoval, hlásají rozumnou míru česko-ruské ekonomické i politické spolupráce, jen mají pocit, že je třeba se pojistit proti imperiálním ruským tendencím a opírat se o spolehlivé spojence, o jasnou vazbu na USA. A ještě pořád snad žijeme ve světě, v němž si lze spojence svobodně vybírat.

Za druhé Paroubek hlásá "politiku konsensu na co nejširším základě". To je floskule, kterou by podepsal každý - jistě, kdo by si nepřál funkční mezinárodně-politickou spolupráci? Háček je v šíři toho základu. Úzce spolupracovat (rušit hranice) mohou země, které mají kupříkladu stejné pojetí demokracie a svobody. Putinovo Rusko v tomto ohledu k západnímu okruhu nepatří a ještě dlouho patřit nebude, Česká republika se o to dosud alespoň snažila).

V současné době taky nevzniká žádný "nový koncept" politické jednoty, děje se pouze tolik, že Spojené státy i Evropská unie Rusko v mnoha ohledech potřebují. Teď půjde o to, jak vysokou cenu jsou za ruskou podporu v konkrétních věcech ochotni zaplatit - a o to, jestli jejich strategie vůbec povede k nějaké trvalé spolupráci.

Za třetí je tu argument, že Havel ve svých obavách z Ruska vyznává koncept, který "ve vyzrálé Evropě" i ve světě "nikdo nechce" a který "ztroskotal". Je mi líto, ale není to pravda - a z faktu, že něčemu tleskají Sarkozy a Berlusconi ještě vůbec nevyplývá, že je třeba tleskat s nimi. Rusko je přímo neohrožuje - a střední Evropu považují v zásadě za přítěž.

Za čtvrté je dobré všimnout si struktury Paroubkova jazyka, protože právě ten patří k světu 50. až 80. let. Tam, kde se dřív říkalo "pokrokové síly" říká Paroubek ve stejném smyslu "vyzrálá" Evropa i svět. Tam, kde se dřív používal termín "reakcionáři" dává slovo "konzervativci". Jen ten Havel mu "ztroskotal" stejně, jako kdysi Rudému právu.

Autor je redaktor ČRo Rádia Česko, spoluautor dokumentárního cyklu Příběhy 20. století