Deska týdne: Algoritmy skládají na Enově albu Reflection nekončící stavebnici

Počátky ambientní hudby se dají stopovat až na přelom 19. a 20. století. Skladatel Erik Satie tehdy tvořil skladby, které nechtějí být středem pozornosti, ale jen plynout v pozadí. „Zaplní ta nepříjemná ticha, která někdy vznikají mezi přáteli, a ušetří jim povinnost banálního tlachání,“ popisoval Satie své záměry. V polovině šedesátých let pak spisovatel Thomas Pynchon ve své Dražbě série č. 49 předestřel svět, který se rozhodl nahradit lidské hudebníky digitálními stroji. „Stačí dát dohromady ty správné tóny, aby to znělo jako housle,“ psal Pynchon v roce 1966. Obě tendence se propojují v tvorbě Briana Ena, který aktuálně přichází s novou deskou Reflection.

Dějiny moderního ambientu začínají v roce 1975, kdy Brian Eno vydal album Discreet Music. Poté už nebylo hřích poslouchat hudbu jako pozadí při jiné činnosti – ta se naopak stává součástí prostředí stejně tak jako světlo, vůně nebo zvuky ulice. Je to ale především o tři roky mladší album Ambient 1 (Music for Airports), kde britský hudebník naplno zpracoval svoji vizi, kterou popsal slovy generativní hudba. Eno použil při skládání matematických modelů a permutací k tomu, aby kombinoval jednotlivé přednahrané zvuky. Skladby na albu jsou tak složeny z několika stop, které se v různých intervalech opakují – jednotlivé stopy sice zůstávají stejné, avšak nikdy se už nesetkají stejně jako na počátku. Vzniká hudba, jejíž délka a komplexnost závisí na počtu „základních dílů“, které do ní hudebník vloží.

Eno se způsobům a možnostem generativní hudby věnuje nyní už více než čtyřicet let, během kterých vytvořil množství instalací, alb či mobilních aplikací. Na nejnovějším albu Reflection, které se dá poslouchat jak v podobě padesát čtyř minut dlouhé stopy, tak jako nekonečný hudební tok v aplikaci, se dostává zatím nejblíže své vizi o neustále proudící a proměňující se hudbě. Posloucháme počítačové algoritmy, jak se prohrabávají zvuky a podle vlastní vůle je roztřiďují. Jednotlivé digitální zvuky se k sobě tu přibližují, tu postupně utichají a vytrácejí se do prázdna. Když se na několika různých místech vynoří nečekaný tón – znějící někde jako kostelní varhany, jinde jako komunikační signál velryb –, působí to bezmála jako šok.

Brian Eno – Reflection|foto: Warp Records

Na Reflection zdánlivě pozorujeme chování vědce, který dodržuje vytyčenou formuli a na konci pouze zkontroluje výsledky. Nové Enovo album je ale natolik komplexní, a to nejen co do své délky, že se nedá mluvit jen o pouhém experimentu. Jeho poslech nás má vybízet k přemýšlení a reflexi. Ty neustále mizející tóny, jejichž až newageovská přítulnost by jindy měla uklidňovat, ale nakonec vyvolávají spíše obavy.

Hodnocení: 80 %
Brian Eno – Reflection (Warp, 2017)