Deska týdne: Björk svůj rozchod utopila v nekončících smyčcových aranžích

Milujete smyčce? Poslechněte si dvakrát za sebou novou desku od Björk a dost možná je začnete nenávidět. Nedáte dopustit na Homogenic? Tak si pro změnu sedmou řadovku islandské hudební královny radši ani nepouštějte – jestli tedy netoužíte zjistit, jak znějí skladby, které by z fleku mohly být nepovedenými b-stranami singlů z 18 let starého opusu magnum. Pokud chcete někomu doporučit skvělé album o rozchodu z posledních dvou let, vsaďte radši na The Redeemer od Deana Blunta. Anebo jinak. Jestli potřebujete slyšet, jak zní nevydařený pokus o experimentální symfonii, zvukově překombinovaná a producentsky nevýrazná Vulnicura je správnou volbou. A to se prosím bavíme o desce, která má na serveru Metacritic po více jak třiceti recenzích průměrné skóre téměř devadesát ze sta, i když je prakticky nadlidský úkol doposlouchat ji do konce.

Snad nikdy se Björk jak textově, tak hudebně neopakovala častěji než na nejnovější desce. Silná podobnost s třetí řadovkou z roku 1997 a také albem Vespertine praští do uší hned několikrát. Frázování slov „emotional needs“ v písni Stonemilker versus „emotional landscapes“ v Józe nebo úvodní vteřiny Atom Dance coby slabší kopie Unison patří mezi ty nejvýraznější momenty coby reminiscence již jednou slyšeného. Proč si Björk přizvala jedny z nejosobitějších producentů současné experimentální scény, když je na albu jejich rukopis ve výsledku slyšet prakticky minimálně, je další z otázek, která člověka napadne při proposlouchávání se Vulnicurou. Podobně jako důvod opětovné spolupráce s Antonym Hegartym, která vlastně nikdy tak úplně nefungovala.

Björk – Vulnicura |foto: One Little Indian

Vulnicura není ani nejintimnější deskou od Björk, jak se lze dočíst v nejedné ze zahraničních recenzí (tuhle pozici zatím pořád s přehledem drží Vespertine), ani velkým návratem po slabších předchozích nahrávkách. Není to sice ani skrznaskrz špatné album, jak by se mohlo z předchozích litanií zdát – dvě nebo tři skladby na eventuální další bestofku se na něm samozřejmě najdou (Black Lake, Notget a patrně i úvodní Stonemilker). Víc než čímkoliv jiným je ale Vulnicura bohužel veskrze nepovedeným a těžkopádným albem o jednom rozchodu, utopeným ve smyčcových aranžích a zbytečném opakování již jednou slyšeného.

Hodnocení: 45 %Björk – Vulnicura (One Little Indian, 2015)

Přečtěte si i recenzi Jiřího Špičáka: „Björk má v historii populární hudby posledních dvaceti let hodně privilegované postavení, a posluchači tak budou mít tendenci omlouvat teatrální nudu alba tím, že jde o autentický záznam těžkého životního období. Povinností fanouška je ale naopak nenechat se unést posvátnou bázní před velkým osobním příběhem a přiznat, že co je silné pro autorku, nemusí být silné pro posluchače. Vulnicura je nepochybně deska hodná pozornosti a zaslouží si hlubší poslech, než je dnes běžné. Právě po něm ale vyjde na povrch fakt, že na cestě mezi posluchačem a autorkou se toho ztratilo víc, než bylo nutné.“