Deska týdne: Svět je odvázaný z melancholie rozpadu, viz úspěch Iana Williama Craiga
U novinky Centres vancouverského Iana Williama Craiga musíme rovnou počítat s jednou věcí: současně s červencovým vydáním alba se spustil jeho mimořádný ohlas a úspěch. I ta největší hudební média jako Rolling Stone a Pitchfork se nerozpakují nadšeně podpořit album, které má vlastně docela nepopové východisko: mohutný proud zvuku podléhá opotřebování, vlnám šumu, mutacím a rozpadu. Craigovi zároveň formální vzdělání pomáhá házet do mixu sborové vokály a téměř symfonickou naléhavost.
Výsledek, jak ukazují populární úvodní tracky Contain (Astoria Version) nebo A Single Hope, má v sobě nakonec až malebnou nostalgii rozkladu, takže vřelý širší ohlas má nakonec svou logiku. Craig se hlásí, asi jako každý dnešní „dezintegrující“ muzikant s pásky, k sugestivnímu aristokratu scény Williamu Basinskému. Na rozdíl od něj ale jeho hudba je snadno konzumovatelná i pro netrpělivé: pořád se tu vylupují další detaily a proměny, posluchač je zabaven nejen určitou libostí, ale i tím, že se tu pořád něco děje. Určitě to můžeme prohlásit za zajímavý jev: jsme svědky mainstreamizace droneové muziky, přičemž onu táhlost prodlevy přebíjí hyperaktivní přísun drobných atrakcí.
V těch pocukrovanějších momentech alba Centres se mi zdá, že na tohle je dnes už pozdě: že už dobře známe triky s kolísajícím páskem, záměrně rozrušovaným zvukem, patinou kazetového záznamu, jehož nekvalita zní jako zpod deky. Není to úvaha o minulosti a mizející paměti: je to zálibné pohrávání si s těmihle prostředky. Už to nemá nevinnost jiskřivého nápadu, po Basinském, Fenneszovi a Timu Heckerovi tohle působí v lepším případě jako variace fanouška, v horším jako kalkul s asociacemi typu „krásná melancholie“, „hloubka rozrytého povrchu“, „harmonie rozkladu“, „iluminace skrze patinu“, „plíseň jako mediátor změny“, „zářící splašky“.
Jistě tu jsou silnější momenty: The Nearness, kde jako by do rušeného krátkovlnného vysílání hráli aboridžinci na didgeridoo (to má být kompliment). Mezihra Set To Lapse, kde jako by v echu katolického chrámu do sebe přezníval gregoriánský popchór Enigma, performující fónický básník a muezíni. Ale pak se ozve zvuk deště padajícího do chrámových varhan a vy začnete odpočítávat týdny, kdy se ten sound objeví v globálně distribuované reklamě. Craig pěkně popisuje docela klikaté cesty přes řadu páskových přehrávačů a zkreslujících filtrů, jimiž svůj zvuk destruoval. Své objevování, metodu pokusů a provokování chyb všeho druhu si jistě užil: posluchač ale slyší výsledek, a ten má v sobě designérský cit pro uživatelskou příjemnost.
Ten aktuální obrovský úspěch vancouverského emotivního posttechnologického barda prostě spočívá v tom, co se mi nechce spolknout: že vzal poetiku zvukového rozkladu a udělal ji hezčí a citovější než jeho méně jednoznační předchůdci.
Hodnocení: 60 %Ian William Craig – Centres (130701, 2016)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
