Grime 2.0: Proč grime neprorazil do USA a čím jsou napájeny jeho nové mutace

Východolondýnský žánr grime, o kterém rapper Ghetts prohlásil, že je to „nejopravdovější britská hudba od dob punk rocku“, měl zhruba před deseti lety nakročeno do hitparád po celém světě. V čele invaze do Spojených států měl stát Dizzee Rascal, v té době čerstvý držitel Mercury Prize za přelomové album Boy In Da Corner. Spoléhalo se i na rappera Wileyho, producenta jménem Skepta nebo jeho bratra JME, kteří v roce 2005 založili kolektiv Boy Better Know. Kobercový nálet na mainstream se ale nakonec nekonal – na rozdíl od dubstepu, který se vyvíjel paralelně, si grime nikdy nezískal masové publikum.

Na snahy protlačit undergroundový zvuk i do amerických hitparád nakonec rezignoval i Dizzee Rascal, který v roce 2010 natočil komerční party banger Bonkers. Track, na kterém se podílel americký producent Armand Van Helden, měl k původnímu grimu stejně daleko jako dnešní dubstepové remixy k temnotě raných klubových rituálů.

O smrti původního grimu, jehož popravu zahájil Dizzee Rascal zmíněnou skladbou Bonkers a následnou spoluprací s Calvinem Harrisem, se začalo nahlas mluvit v roce 2012. Tehdy jeden ze zakladatelů žánru Wiley ve skladbě Heatwave zkombinoval londýnský rap se zvukem mainstreamového EDM a vytvořil bastarda, který spíš než syrovou výpověď připomínal eurodance z 90. let. Oddaných fanoušků, DJů z pirátských rádií a publicistů se to samozřejmě dotklo, podobně jako posluchači punku ale odmítali přiznat, že grime je mrtvý.

O tři roky později se ukazuje, že pravdu měli oni. Grime žije, i když v podobách, které by před deseti lety asi nikdo nepředpovídal. Žánr zůstal v undergroundu, nikam jinam nakonec ze své podstaty patřit nemůže – právě podzemní sítě, dnes pochopitelně vedené na internetu, mu ale nakonec dodaly energii potřebnou ke kreativní mutaci.

Nguzunguzu v Neone|foto: Jiří Šeda

Původní grime byl postavený na dvou pevných základech. První z nich, tedy paranoidní beaty o 140 úderech za minutu, měly reprezentovat noční Londýn, nabíjení zbraní, tříštění skla nebo zvuk policejní houkačky. Právě do beatů ovlivněných dancehallem, drum’n’bassem a americkým hip hopem pak plival frenetický rapper smrtící verše. Nová vlna grimu, která začala nabírat na síle zhruba v roce 2013, se rapu velmi často zbavuje a nasává do sebe vlivy klubové hudby. Jedno z center aktuálního instrumentálního grimu můžeme najít u dvojice NGUZUNGUZU, která míchá grimem ovlivněné rytmy s futuristickou vizuální estetikou a exotickými samply. Podobně funguje i superskupina Future Brown, ve které kromě dvojice NGUZUNGUZU najdeme i umělkyni Fatimu Al Qadiri a zakladatele labelu Lit City Trax J-Cushe.

Future Brown na letošní debutové desce přidali do inspiračního zdroje i klasický rytmus tresillo a ke každé ze skladeb pozvali jiného vokalistu nebo vokalistku. Jejich hudba se spíš blíží současným podobám R&B, vliv grimu je u nich ale pořád nezpochybnitelný.

Jednu z nejoceňovanějších loňských desek má na kontě londýnský producent Mr. Mitch, který na albu Parallel Memories dosáhl unikátního zvuku zpomalením a nekompromisním osekáním zvukových stop. Jeho debutové album, které je až na výjimku v tracku Don’t Leave čistě instrumentální, patří k těm vzácným okamžikům, kdy se z jindy agresivního grimu podařilo vydestilovat hudbu melancholickou a intenzivně emocionální. Podobně pracují třeba producenti Lotic a Rabit, kteří sice na paranoidní a místy nepříjemný zvuk grimu nerezignují, do výsledného koktejlu ale zapracovávají vliv současné hlukové hudby. Není náhodou, že si oba dva producenty vybrala Björk k remixování skladeb ze své poslední desky Vulnicura.

Mr. Mitch |foto: Planet Mu

V současných odnožích grimu mají svoje místo i melodické momenty, které často navozují bezmála euforické stavy. Tenhle zvuk nejlépe reprezentují třeba producenti Murlo, Dark0 nebo JT The Goon. Páteř jejich tracků, které dosud vychází pouze v podobě EP, tvoří melodické syntezátorové linky nasáklé ambientem. Podobně působivé kapesní mikrosymfonie letos nabídl i producent Iglew, jehož debutové Urban Myth vyšlo právě u Mr. Mitche a jeho labelu Gobstopper Records. Málokdo by asi před deseti lety čekal, že hudební evoluce zavede grime do míst, kde se organicky snoubí cit pro melodie a chirurgicky přesná práce s minimalistickými beaty, právě tuhle disciplínu ale ovládají jmenovaní producenti mistrovsky.

Grime samozřejmě existuje i v podobě, která se nijak výrazně neliší třeba od charakteristického zvuku debutového alba Dizzeeho Rascala. Už zmíněný JME vydal před měsícem oceňované album Integrity> a dokázal tak, že je stále relevantní se hlásit ke kořenům. Na původní sound se ostatně odkazuje i stále rostoucí hvězda českého rapu Smack, který momentálně vyprodává koncerty na turné k Andělem oceněné desce P’s A Love.

To opravdu zajímavé se ale děje v malých klubech, na mixtapech roztroušených po internetu a v pravidelných rádiových show, které pod hlavičkou Rinse FM předkládá publiku třeba Mumdance, Slackk nebo Mr. Mitch. Naděje, že grime pronikne do zaoceánských hitparád, tak tedy nejspíš opravdu umřela – tahle smrt ale napájí daleko kreativnější proud, který představuje jednu z nejživějších scén klubové hudby.