Grime 2.0: Proč grime neprorazil do USA a čím jsou napájeny jeho nové mutace
Žánru grime, který se zrodil před víc než deseti let ve východním Londýně, se prorokovala globální budoucnost. Proč se mu nikdy nepodařilo výrazněji proniknout od zaoceánských žebříčků? A jaká jsou nejvýraznější jména druhé vlny grimu?
Východolondýnský žánr grime, o kterém rapper Ghetts prohlásil, že je to „nejopravdovější britská hudba od dob punk rocku“, měl zhruba před deseti lety nakročeno do hitparád po celém světě. V čele invaze do Spojených států měl stát Dizzee Rascal, v té době čerstvý držitel Mercury Prize za přelomové album Boy In Da Corner. Spoléhalo se i na rappera Wileyho, producenta jménem Skepta nebo jeho bratra JME, kteří v roce 2005 založili kolektiv Boy Better Know. Kobercový nálet na mainstream se ale nakonec nekonal – na rozdíl od dubstepu, který se vyvíjel paralelně, si grime nikdy nezískal masové publikum.
Na snahy protlačit undergroundový zvuk i do amerických hitparád nakonec rezignoval i Dizzee Rascal, který v roce 2010 natočil komerční party banger Bonkers. Track, na kterém se podílel americký producent Armand Van Helden, měl k původnímu grimu stejně daleko jako dnešní dubstepové remixy k temnotě raných klubových rituálů.
O smrti původního grimu, jehož popravu zahájil Dizzee Rascal zmíněnou skladbou Bonkers a následnou spoluprací s Calvinem Harrisem, se začalo nahlas mluvit v roce 2012. Tehdy jeden ze zakladatelů žánru Wiley ve skladbě Heatwave zkombinoval londýnský rap se zvukem mainstreamového EDM a vytvořil bastarda, který spíš než syrovou výpověď připomínal eurodance z 90. let. Oddaných fanoušků, DJů z pirátských rádií a publicistů se to samozřejmě dotklo, podobně jako posluchači punku ale odmítali přiznat, že grime je mrtvý.
O tři roky později se ukazuje, že pravdu měli oni. Grime žije, i když v podobách, které by před deseti lety asi nikdo nepředpovídal. Žánr zůstal v undergroundu, nikam jinam nakonec ze své podstaty patřit nemůže – právě podzemní sítě, dnes pochopitelně vedené na internetu, mu ale nakonec dodaly energii potřebnou ke kreativní mutaci.

Původní grime byl postavený na dvou pevných základech. První z nich, tedy paranoidní beaty o 140 úderech za minutu, měly reprezentovat noční Londýn, nabíjení zbraní, tříštění skla nebo zvuk policejní houkačky. Právě do beatů ovlivněných dancehallem, drum’n’bassem a americkým hip hopem pak plival frenetický rapper smrtící verše. Nová vlna grimu, která začala nabírat na síle zhruba v roce 2013, se rapu velmi často zbavuje a nasává do sebe vlivy klubové hudby. Jedno z center aktuálního instrumentálního grimu můžeme najít u dvojice NGUZUNGUZU, která míchá grimem ovlivněné rytmy s futuristickou vizuální estetikou a exotickými samply. Podobně funguje i superskupina Future Brown, ve které kromě dvojice NGUZUNGUZU najdeme i umělkyni Fatimu Al Qadiri a zakladatele labelu Lit City Trax J-Cushe.
Future Brown na letošní debutové desce přidali do inspiračního zdroje i klasický rytmus tresillo a ke každé ze skladeb pozvali jiného vokalistu nebo vokalistku. Jejich hudba se spíš blíží současným podobám R&B, vliv grimu je u nich ale pořád nezpochybnitelný.
Jednu z nejoceňovanějších loňských desek má na kontě londýnský producent Mr. Mitch, který na albu Parallel Memories dosáhl unikátního zvuku zpomalením a nekompromisním osekáním zvukových stop. Jeho debutové album, které je až na výjimku v tracku Don’t Leave čistě instrumentální, patří k těm vzácným okamžikům, kdy se z jindy agresivního grimu podařilo vydestilovat hudbu melancholickou a intenzivně emocionální. Podobně pracují třeba producenti Lotic a Rabit, kteří sice na paranoidní a místy nepříjemný zvuk grimu nerezignují, do výsledného koktejlu ale zapracovávají vliv současné hlukové hudby. Není náhodou, že si oba dva producenty vybrala Björk k remixování skladeb ze své poslední desky Vulnicura.

V současných odnožích grimu mají svoje místo i melodické momenty, které často navozují bezmála euforické stavy. Tenhle zvuk nejlépe reprezentují třeba producenti Murlo, Dark0 nebo JT The Goon. Páteř jejich tracků, které dosud vychází pouze v podobě EP, tvoří melodické syntezátorové linky nasáklé ambientem. Podobně působivé kapesní mikrosymfonie letos nabídl i producent Iglew, jehož debutové Urban Myth vyšlo právě u Mr. Mitche a jeho labelu Gobstopper Records. Málokdo by asi před deseti lety čekal, že hudební evoluce zavede grime do míst, kde se organicky snoubí cit pro melodie a chirurgicky přesná práce s minimalistickými beaty, právě tuhle disciplínu ale ovládají jmenovaní producenti mistrovsky.
Grime samozřejmě existuje i v podobě, která se nijak výrazně neliší třeba od charakteristického zvuku debutového alba Dizzeeho Rascala. Už zmíněný JME vydal před měsícem oceňované album Integrity> a dokázal tak, že je stále relevantní se hlásit ke kořenům. Na původní sound se ostatně odkazuje i stále rostoucí hvězda českého rapu Smack, který momentálně vyprodává koncerty na turné k Andělem oceněné desce P’s A Love.
To opravdu zajímavé se ale děje v malých klubech, na mixtapech roztroušených po internetu a v pravidelných rádiových show, které pod hlavičkou Rinse FM předkládá publiku třeba Mumdance, Slackk nebo Mr. Mitch. Naděje, že grime pronikne do zaoceánských hitparád, tak tedy nejspíš opravdu umřela – tahle smrt ale napájí daleko kreativnější proud, který představuje jednu z nejživějších scén klubové hudby.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka


Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka