NaNocAlbum Briana Ena: Půvab ztroskotání a ranní káva s Velvety
Možná to není geniální deska, ale každopádně si ji pouštím už třetí den na repeat. To je asi to hlavní, co může vystihnout album, na kterém se jedna z nejvlivnějších postav moderního popu vrátila k hlasu – a zpívá, a dokonce Velvety.
Brian Eno, téměř mytizovaný producent a hudební vynálezce, který redefinoval popový mainstream i avantgardu, dnes vězí v pasti, kterou mu připravilo srovnání s vlastní minulostí. Člověk, který spoluzakládal Roxy Music, procházel s Bowiem berlínské bary, hledal s Talking Heads zvuk písní o přemedializovaném světě a pomáhal U2 nezabloudit v poušti kolem Jošuova stromu: jak může dnes konkurovat svým velkým momentům? Navíc novější spolupráce – jako ta s Coldplay – zpochybnily jeho uměleckou nekompromisnost: ne kvůli komerčnosti, ale kvůli kvalitativnímu stropu, kterého se dá s Coldplay dosáhnout.
Ale víme, že Briana Ena už dlouho zajímá galerijní svět – a z instalace nazvané Loď také vzešla titulní skladba desky. Ambient a minimal se tu prostupují s útržky rozhlasového vysílání: a pokud má snad obraz potopené lodi v hlubinách vyvolat znepokojivé asociace, pak výsledek je právě opačný: je to hlubinně a zpomaleně krásné, s osudovou melancholií zániku moderny, kterou si syrový přirozený svět bere zpátky. Eno byl prý příjemně překvapený, když odhalil jeden z vedlejších benefitů stárnutí: totiž že mu hlas sestoupil až dolů na tón C. Možná proto taky ten hovořící i zpívající hlas nemůžeme hned poznat, je skutečně hlubší.
Ještě jiná past číhá na přelomové osobnosti. Pandořinu skříňku studia jako hudebního nástroje otevřel Eno, ale mnozí následovníci pochopitelně zašli dál než on, dobrého učitele má žák vždycky překonat. Dvacetiminutová The Ship nemá rytmické pásmo – takže musíme myslet na to, že Eno se nakazil od dnešních hledačů dronů čili prodlev a zkouší svou verzi. Až k noisovému zahlcení jde pro změnu na druhé straně desky, v trojdílné skladbě Fickle Sun. Její dlouhou první část mám z celé desky nejradši: prostupuje se tu elektronika futuristická i retro, statický pocit s vnucujícím se basovým rytmem.
Eno je strašně podstatný v uvedení non-emocionální linie do popu: ani tady neždímá city, ale song má nakonec krásně vykrouženou melodii. Když pak všechno spadne do finále, kde Eno zpívá I’m Set Free od Velvet Underground, je to jako vynoření ze stínu hlubin do paprsků slunce. Funguje to nejen jako reminiscence na zemřelého Lou Reeda, ale i jako statement, která část popových dějin je pro Ena relevantní.
Po sérii alb, na která sedí popis „docela zajímavé“, se Enovi podařilo natočit jedno šťastně lehké. Tím mixem melancholie, naděje a ambice na vlastní styl dokonce vystihuje něco ze současnosti.
Hodnocení: 82 %
Brian Eno – The Ship. 47 minut, Warp Records, vyšlo 29. dubna 2016
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
