Rozlučka s Lynchem, mistrem v mindfucku
Režisér, herec, malíř, svérázný meteorolog, propagátor kvalitní kávy a transcendentální meditace a v neposlední řadě i autor hudby, který sám o sobě přiznává, že hudebníkem ve skutečnosti není. David Lynch to se zdánlivou skromností oznamuje v propagačním videu Making 'The Big Dream' předznamenávajícím druhý příspěvek do jeho sólové diskografie.
Snění a proplouvání mezi realitou a zamlženými přeludy vyneslo letos sedmašedesátiletému tvůrci nesmrtelnou vizitku jednoho z největších podivínů kulturního vesmíru. Ctitele svých filmových a soundtrackových odkazů ale Lynch v posledních letech zásobuje už jen podivně uspěchanou sebeparodií. Před pár dny například rozladil řady fanoušků znovuoživených Nine Inch Nails až okatě minimalistickým videoklipem jejich nového singlu Came Back Haunted. Podobně chladně přijali vyznavači kultů jako je Mazací hlava nebo Mullholand Drive i režisérův doslovný přepis skladby Crazy Clown Time do obrazové podoby. Výjimku tvoří snad jen samozvaní "lynchiánští“ teoretici a detektivové šťourající se na online diskusích v hlubších významech.
Mezi mé nejoblíbenější patří jeden z uživatelů Čsfd.cz, podle kterého nabízí Lynchovy současné videoklipy "opačný způsob koexistence čiré profanace a hieratizace". V případě podivínovy druhé sólové desky The Big Dream to mají čtenáři zvyklí hledat mezi řádky o něco těžší. Ačkoliv na padesátiminutové stopáži míjíme známé Lynchovy kódy jako noirovou romantiku, automobily uhánějící noční krajinou a psychopatické charaktery, plynulou atmosféru soundtracku tu narušuje nevyváženost skladeb a často banální slovní obraty. Například některými recenzenty nepochopitelně vyzdvihovaný text skladby We Rolled Together, který únavně opakuje holé oznámení "šel jsem do obchodu se zmrzlinou". Pravděpodobně tak nepřekvapí názor, že nejzajímavějšími momenty nového alba jsou cover skladby The Ballad of Hollis Brown od Boba Dylana a bonusová hostovačka švédské zpěvačky Lykke Li v písni I’m Waiting Here.
Po hudební stránce nicméně velké snění často improvizujícího nehudebníka jednoznačně převyšuje neučesané experimenty dva roky starého debutu. Primitivně naprogramovaná rytmika je tu z větší části nahrazená hutnějším downtempem a napínavě šustící bluesovou soupravou. Najdeme tu i oblíbené odkazy na rockabilly padesátých let zmražené v čase a tajemnou romantiku nočních procházek po Městečku Twin Peaks. Největší kredit si u zvukového progresu ale nakonec z desky The Big Dream odnáší vytrvalý zametač Lynchových vokálních a instrumentálních přešlapů, zvukový inženýr Dean Hurley, který je podepsán za několikaměsíční produkcí desky v režisérově soukromém studiu Asymmetrical.
Po éře výjimečných filmových soundtracků vycházejících z režisérovy spolupráce s Angelem Badalamentim a uznávaného industriálního blues projektu BlueBob vstoupil režisér podruhé na kluzké podium hudební kritiky a ta opět odpovídá až příliš ohleduplnými reakcemi s odkazem na mistrovu kariéru. Vzhledem k nedávnému rozhovoru, ve kterém přeborník subžánru mindfuck popřel návrat na filmovou půdu, už ale sám cítím potřebu nechat současný obraz Davida Lynche definitivně vyšumět v ubíhající noční krajině.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
