Druhé sezoně True Detective vládne chaos
První sezona s Woodym Harrelsonem a Matthewem McConaugheym budila nadšení mimo jiné tím, jak nově a osobitě tehdy působil seriál zřetelně navazující na americkou televizní i literární tradici, sebejistě využívající žánrová klišé. Dvojka je v tomto ohledu zklamáním, klišé zatěžkávají scénář, jehož struktura se navíc místy mění v totální chaos. Fascinaci čímsi novým a snad i přelomovým vystřídala lehká únava z místy příliš konvenčního slepence příběhů.
Seriál ve druhé sezoně přepnul ze špatného snu v opomíjené Louisianě do kocoviny jihokalifornského Vinci, jižanský horor vystřídala spletitá kriminálka inspirovaná jinou brakovou literaturou – jihokalifornskými detektivními romány. Noirový charakter prokletého městečka a celého příběhu hned v úvodu naznačily dějové linky čtyř hlavních postav, nepřekonaným traumatům policistů Velcora, Bezzerides, Woodrugha a gangstera Semyona věnoval scenárista Nic Pizzolatto pozornosti nejvíc. Kdo je vrahem, se publikum dozvídá už půl hodiny před koncem finále, závěr ale graduje až dovyprávěním jejich příběhů. Absolutní mizérii místa, jehož chod určují obskurní boháči propojení s městskými úředníky a gangy různých národností, Pizzolatto neozřejmuje skrze analýzu korupčních vztahů. Místy generická detektivní linka sice drží příběh pohromadě, hlavním zájmem nedávno objevené hvězdy americké quality tv se ale zdají být dysfunkční rodinné vztahy a z nich vyplývající nemožnost cokoli měnit k lepšímu.
Přestože Pizzolatta nejvíc zajímají postavy, jejich charaktery vyrůstají především ze žánrových konvencí, definují je pouze jejich traumata. Výstupy herců jsou také často přepjaté, snad jen Colin Farrell zvládá dělat zoufalého kokainistu a alkoholika Raye Velcora o něco zajímavějším, než je ve scénáři, Rachel McAdams jako policistka Ani Bezzerides ve světě určovaném muži je solidní, nedostává ale šanci nijak překvapit. Vince Vaughn (Semyon) přehrává klasický dějový oblouk nýmanda z ulice, který to dotáhl na vlivného gangstera, zoufale toužícího obchodovat legálně. Robotické dialogy s manželkou prokládá jeho postava seriálovým trademarkem, vyslovováním pseudofilozofických životních postřehů. Taylor Kitsch obtěžkaný obvyklými problémy postav veteránů – posttraumatickým syndromem a nepřiznanou homosexuální orientací – je spolu s afektovanou Kelly Reilly (Semyonova manželka) asi nejslabším článkem hereckého obsazení. Hercům to Pizzolatto skutečně lehké neudělal.
Scénář druhé série, vysílané HBO 15 měsíců po konci té úvodní, je maximálně chaotický. Zásadní dějový zvrat způsobí postava, které si publikum sotva všimne, důležité konsekvence se dozvídáme od jiné postavy, která přichází a vzápětí odchází. Semyonovy známé od sebe člověk často odliší jen díky různým přízvukům, u jeho dějové linky se často vybavuje cimrmanovské „máte tam postav jak na orloji“. V příběhu se dá bezvadně orientovat snad jen tehdy, pokud si vybrané pasáže divák přehrává několikrát nebo využívá článků na amerických webech, které děj s ohledem na jeho spletitost nikoli jen rekapitulují, ale podrobně vysvětlují. Něco takového bylo naposledy potřeba snad v případě Ztracených, proslulých jako seriál, jehož scenáristé začali publikum nejpozději ve třetí sezoně bezskrupulózně trolit.
Práce ansámblu několika režisérů, kteří vystřídali skvělého Caryho Fukunagu, zesiluje dojem nekoherentnosti, beztvarosti seriálu. Některé sekvence jsou však natočené velmi soustředěně, obzvlášť poslední dvě epizody jsou jízdou, na kterou se šest dílů čeká. Orgie městské elity s prostitutkami z Východu, Velcorovy zápasy se sebou samým, záběry neviditelného, ale přítomného rozkladu mezi kasiny, silničními uzly a továrnami Vinci mohou diváka snadno fascinovat bez ohledu na to, jak moc se cítí v příběhu ztracený. Alespoň pro část publika (sledovanost True Detective je letos nižší) je pizzolattovské noirové estetizování úpadku stále atraktivní. Druhá sezona má zkrátka své momenty, jsou ale utopené v chaosu vypravěče, který tentokrát používá víc postav, dějových zvratů a otřepaných motivů, než by měl. Těžko spekulovat, jak by si s pavoukem příběhu rozprostřeným přes zvrhlé Vinci poradil Cary Fukunaga, byla to ale rozhodně jeho režie, která první sezoně dodávala zřetelný tvar a dokázala mírnit Pizzolattovy supertíživé dialogy a atmosféru pokročilého rozkladu tak, aby balanc na hraně kýče dělal seriál atraktivnějším. Druhá sezona rovnováhu místy neudrží.
Ze všeho nejvíc působí jako solidní seriál napsaný podle scénáře, který by ještě zasloužil přepracovat. Ambiciózní Pizzolatto by však právě díky neúspěchu druhé sezony mohl autorsky ještě o kus povyrůst. Skutečně přelomová by tak mohla být třetí sezona.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
