Interstellar: Vesmírné ambice a černá díra na emoce
Režisér Christopher Nolan je považován za jednoho z nejinteligentnějších hollywoodských tvůrců současnosti. Jeho batmanovská trilogie je na hony vzdálená všem ostatním blockbusterům za dvě stě milionů dolarů, už jen proto, že nezapomíná na postavy, objevuje nové prostředky filmové řeči a hlavně nemá diváka za malé dítě, které chce být pouze okouzleno spektakulárními trikovými sekvencemi. Proto není divu, že jeho autorská výprava do červích děr, na níž pracoval s bratrem Jonathanem několik let, vzbuzuje velká očekávání.
Už ve svém debutu Memento dokázal Nolan vyvolat dojem, že sledujeme strukturně propracovaný, vrstevnatý a chytrý snímek. K podobnému postupu se vrátil i v obřím snovém dramatu Počátek, kde nás místo v čase vedl skrze patra lidského vědomí. Na první pohled vypadal Počátek velice prokomponovaně a mimo to, že uhranul surreálními obrazy v nadživotní velikosti, vyvolával dojem něčeho velice propracovaného, co nutí diváky hodně přemýšlet. Pod komplikovanou strukturou se však skrýval jednoduchý akční snímek s vachrlatým tempem a ploššími figurami. Z této autorské formule se Nolan, snad právě vyjma Batmana a povedeného Dokonalého triku, nechce vymanit.
Jestli mu bylo dosud vytýkáno, že točí chladné, odtažité snímky bez citu, tak v případě Interstellar platí pravý opak. Dřívější nedostatek emocí vynahrazuje v příběhu otce, který opouští své děti na umírající matičce Zemi, aby našel pro lidstvo nový domov ve hvězdách, ohromnou dávkou patosu. I sám Nolan tvrdí, že netočil film o vesmíru, ale o rodiči, který vidí své děti stárnout a trpí přetrháním citových pout. Dilatace času a teorie relativity pak mají tento prožitek jen umocnit.
Bohužel spíš než na dramatické vyjádření emocí, konflikt a jeho zobrazení se Nolan soustředí na verbální vysvětlení moci lásky. U herců to pak znamená časté slzení do kamery a tklivé hovory o transcendentní moci čehosi, čemu právě říkáme Láska, jež nás nakonec přeci jen všechny zachrání před vyhynutím. Obecně je toho v tomto filmu o citu více řečeno, než prožito. I přes to, že se postavy často dojímají, panuje mezi nimi vzdálenost větší než miliarda světelných let, jakási vžitá asexualita, niterná odcizenost, již je nutno překlenout ještě větší dávkou sentimentu, který jen občas přerušuje vědecký výklad z astrofyziky nebo minimalistická akční scéna.
Právě touha po poznání je druhým hlavním tématem Nolanova eposu. Po Cuarónově Gravitaci je těžké diváka překvapit výtvarným zpracováním vesmírného prostoru, proto se Nolan uchyluje k poměrně strohé vizi, která připomíná valčíky z 2001: Vesmírné odysey. Zobrazení neprobádaných úkazů, jako jsou právě černé a červí díry, se zakládá na skutečných fyzikálních teoriích a film místy připomíná edukativní video pro střední školy. Je překvapivé, že se režie dokáže až na pár záběrů obejít bez přehnaných trikových scén a sází na krásu prostředí a kamery. Divákovi zvyklému na jinou kadenci virtuální podívané může však toto řešení, které jistě má svoji estetickou hodnotu, připomínat prázdnotu. A taky vyvolat dojem, že mimo pokřivené koule s hvězdičkami, jednoho raketoplánu a pohledného islandského ledovce jsme toho vlastně tolik neviděli.
Hon za vědeckým poznáním pak trochu zakrývá fakt, že svět Země, jež se mění v neobyvatelnou, není zas tak pečlivě prokomponován. Opět je více řečeno, než ukázáno, a celý velký zánik lidské civilizace ilustruje několik bouří, hodně zaprášených aut, pokašlávání a shnilá kukuřice. Když vzpomeneme opět na Cuarónovy Potomky lidí, je evidentní, že s minimálními prostředky a s citem pro detail se dá navodit dojem promyšleného pádu civilizace mnohem důsledněji, plněji a nápaditěji než vyprávěním o tom, že sněť dýchá dusík, a my ne.
Jediným nositelem humoru je ve velevážném Nolanově filmu párek krabicovitých robotů pomocníků, jejichž design je ojedinělým, dosud nevídaným výtvarným prvkem filmu. Cesta do jiných galaxií musí samozřejmě končit překvapivou pointou. Bohužel se v případě Interstellar jedná o podivuhodnou ukázku toho, kam až je schopen dojít západní tvůrce vysokorozpočtové podívané pro happy end.
Vesmírná odysea, kterou může pětirozměrné vyvrcholení filmu evokovat, byla dostatečně inteligentní, aby divákovi nevysvětlovala, co se vlastně děje. Interstellar vysvětluje neustále. A bohužel ne dost uspokojivě. Po momentech, při nichž každému dojde, že nyní už je ve scénáři možné skutečně všechno, přijde ještě vrchovatá dávka brečení a podivný casting se rozchází.
Zajímavý námět a situace, na nichž je film bratří Nolanových postaven, by mohly být vytěženy úplně jinak, mohly by mluvit o skutečných lidských citech a skutečně diváky skrze plátno zasáhnout. Propojení nedozírných vesmírných událostí se stejně mocnými prožitky jednoho lidského srdce je rozhodně výzvou pro jakéhokoli ambiciózního tvůrce. V tomto případě zůstává jen nabubřelou podívanou, která se tváří velmi chytře, ale ve skutečnosti kříží přitažlivost učebnice s hloubkou mýdlové opery. Výprava do téhle červí díry je tak po obrovském očekávání nutným zklamáním.
Hodnocení: 60 %
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
