Meshell Ndegéocello: Subtilnost jako dar

Nina Simon sama své tvorbě říkala černošská vážná hudba a spojila v ní gospel, folk, blues a jazz. Silná žena, která se toužila proslavit jako klasická klavíristka, nikdy neskrývala své názory, otevřeně mluvila k publiku o radosti i velké hořkosti svým hypnotizujícím, mnohdy hrubým hlasem, který byl oporou černošskému hnutí za práva a svobody, ale i jiným ženám.

Nedávná zpráva o připravovaném životopisném filmu Nina ovšem vyvolala debaty. Dcera a bratr Niny Simone se ohradili vůči obsazení herečky Zoe Saldany i vůči scénáři, který je postaven na milostném poměru Niny s jejím manažerem Cliftonem Hendersonem, ten byl údajně gay. Navíc přece Niny největší láskou byl prý J. S. Bach. Všichni, kteří někdy slyšeli hudbu Niny Simone, budou jistě souhlasit, že je naprosto nenapodobitelná, přesto si myslím, že je tu osobnost, která by si ji mohla zahrát, baskytaristka, rapperka, zpěvačka a skladatelka Meshell Ndegéocello.

Její hudba i ona sama se vymykají zařazení, otevřeně se vyjadřuje k intimním i politickým tématům, její hlas je hluboký jako její cit pro hudbu. Během své dvacetileté hudební kariéry nahrála 10 alb, která se pohybují mezi jazzem, funkem, soulem, rapem, punkem i folkem. Její poslední album je poctou právě velkému duchu Niny Simone. Pour une ame souveraine. A není to poprvé, co Meshell interpretuje jiné hudebníky, již dříve hrála živě v originálním pojetí například hudbu Prince, na předposledním albu ji můžete slyšet zpívat Leonarda Cohena nebo Benji Hughese.

Nina Simone |foto: Creative Commons 3.0 Unported

Samotná Nina Simone se převzatými písněmi proslavila a později i své vlastní písně a ty napsané přímo pro ni různě upravovala a nově aranžovala. Ostatně v jazzu už je to standard. V době, kdy se ale do nekonečna recykluje a přezpívává všechno možné v talentových soutěžích, není remake lehkou disciplínou.

Meshell se prý k nahrání písní Niny Simone rozhodla potom, co se její pocta této ikoně na festivalu jazzových hudebnic v New Yorku setkala s velkým ohlasem. Pro nahrávku pod francouzským vydavatelstvím Naive byly vybrány především balady a několik písní, které napsala přímo Nina Simone. Na jejich nových úpravách spolupracoval kytarista Chris Bruce, který se podílel i na dvou předchozích deskách Meshell Ndegéocello.

Většinu těch tajemně hlubokých momentů vnáší do písní právě Meshell, například v Black Is The Color Of My True Loves Hair nebo See Line Woman a Either Way I Lose, které následují po sobě a mají také nejzajímavější aranže. Meshell v interpretacích demonstruje, jak důležitá je pro ni subtilnost, a naprosto originálně pojímá třeba mnohokrát přezpívanou Feeling Good, které přidává svůj oblíbený otazník. Polovinu písní interpretují hosté, Toshi Reagon jemně doplňuje Meshell v Real Real a hned v zápětí s vervou přestaví výraz písně House Of tThe Rising Sun. Valerie June je pichlavá v písni Be My Husband, bluesovým nářkem zdobí Lizz Wright Nobody‘s Fault But Mine a Sinead O’Connor svým rozechvělým hlasem podpořila vyznění písně Don’t Take All Night. Projekt přináší novou, citlivě vybranou zvukovou paletu i rozšíření významu mnoha písní Niny Simone, zaslouží si poslech a rozhodně nebude nutit srovnávat s původními ani jinými verzemi.

Meshell Ndegéocello – Pour Une Ame Souveraine: A Dedication to Nina Simone |foto: Naïve Records

Album má podtitul věnováno Nině Simone, a i když písně nejsou radikálními přestavbami, jako například Meshellino někdejší pojetí hitu Fantasy od Earth, Wind and Fire, mají zcela nový výraz, celý projekt je velmi emotivní, a přesto má lehkost. Samotný závěr v podání Cody ChestnuTTa v To Be Young Gifted and Black a Meshell ve Four Women jako by měl přinést suverénnímu duchu Niny Simone osvobození.