Prolomit vlny: Český slavík jako státní svátek srabismu a ublíženosti

Kdo posledních devatenáct let nežil bez televize, ví moc dobře, jakých estrád byla Státní opera v Praze dějištěm. Rok co rok byly nominace Českého slavíka plné vysloužilých hvězd, které regulérní studiovou desku vydaly naposledy v dobách, kdy jsme na dovolené v Itálii ještě platili lirami a „felda“ byla znakem blahobytu střední třídy. S aférou přiznaného playbacku kapely Kryštof v roce 2001 také vyšlo najevo, že by asi nebylo rozumné nechat anketu úplně transparentní a svobodnou, a opět se začalo víc hlídat, koho na olymp českého showbyznysu pustit a koho ne.

Čtěte také

Hlasující poprvé výrazně zamíchali kartami před dvěma lety, když se hvězdou internetu měl stát rapper Řezník. Pořadatelé se tehdy v oficiálním prohlášení distancovali od Řezníkových textů jako Ta holka v mým sklepě a rapper byl vyloučen za propagaci násilí a snižování lidské důstojnosti. Je zbytečné řešit Řezníkův hudební přínos, pravděpodobnost páchání trestných činů na základě jeho parodických textů je ale určitě menší, než že vás k násilí donutí jízdní řády městské hromadné dopravy.

S xenofobní kapelou Ortel, jejíž frontman byl v minulosti členem neonacistické kapely Conflict 88, ale pořadatelé problém neměli. Řezník byl totiž provokatérem, pro něhož hlasovali jen internetoví trolleři, kdežto Ortel je hlasem lidu, který prý „odráží nálady v naší společnosti“. Ortel pravidla neporušil, jsou dostatečně ohebná. A výsledek? Druhé místo v kategorii skupina roku (27 062 hlasů) a bronzový Slavík pro Tomáše Ortela mezi zpěváky (16 472 hlasů). O necelý tisíc hlasů z „bedny“ odsunul Daniela Landu. Kolik přítomných celebrit a polobrit ale vyjádřilo svůj nesouhlas? Na Facebooku si posteskl jen Tomáš Klus a František Táborský, kytarista Chinaski, jinak ticho po pěšině.

Čtěte také

Kapela Ortel má pocit, že vede takřka křižáckou válku, že je ochráncem kulturních hodnot a brání slabé vůči nepříteli. Její úspěch na Slavících je mimo jiné ukázkou toho, že mnichovský komplex ublíženosti a pocitu křivdy je v nás stále přítomen. To není nic nového. V Česku podle všeho bude podstatně méně fanoušků Ortelu než těch, kdo mají strach z imigrantů. Protestní mentalitu našeho národa dokonale vystihuje scéna z filmu Občanský průkaz, v níž arogantní Ruska vykupuje celý krám s masem a uzeninami a jedna starší paní si pod vousy mumlá: „Já snad někam půjdu a někomu něco řeknu.“ Pokud budou Češi místo vypalování mešit a lynčování imigrantů protestovat skrze esemesky do ankety nejnižšího kalibru, nebude tak zle. Zbývá už jen doufat, aby to tak i zůstalo.