Prolomit vlny: Když umělec vypadne z role

Sotva opustil někdejší člen skupiny Ztohoven Roman Týc vězení, kde si odpykal měsíc za pět let starou žertovnou výměnu skel semaforů v Praze, už média vyrukovala se zprávou o dalším přestupkovém řízení na jeho kontě. V případě loňské výstavy Vykradač hrobů výtvarník použil ke zhotovení 19 obrazů lidský popel. Týc tak chtěl poukázat na běžnou praxi, kdy části ostatků, které se nevejdou do urny, údajně končí na skládce. Pražský Pohřební ústav toto tvrzení popřel a podle magistrátu Týc naložil s lidskými ostatky „způsobem dotýkajícím se důstojnosti zemřelého nebo mravního cítění pozůstalých a veřejnosti“.
Oba případy Týcova jednání nahlíží média a veřejnost různě. Bojovník proti zkostnatělému establishmentu, nebo provokatér pohrdající zákony a morálkou? Zeptala bych se jinak – občanský aktivista, komediant, nebo zdatný podnikatel? Pravděpodobně od každého hrstku, v proměnlivém složení a v závislosti na definici slova umělec, jehož chápání má nesčetně variací.

Výstřelky Romana Týce v obráceném pořadí reflektují vývoj umění ve 20. století, kdy se tvůrčí projevy stále více vymaňovaly z kleští kánonů estetických nároků a tradičních forem a tvůrčí myšlenky (koncepty) vstupovaly do konfrontace se společností a řítily se mimo galerijní prostory. Na začátku semaforového příběhu je tedy Týc jako žertující a provokující konceptualista, poté lapený aktivista kárající systém a na konci vězením nabobtnalé kauzy ční dle všeho obratný obchodník, který umělecký předmět sváru mrštně prodává za 1 100 000 korun.

Odlišnost výkladů celého scénáře různými médii přitom spolehlivě zafungovala jako projímadlo s rychlým účinkem a lze se jen dohadovat, jestli díky tomu stála na jeho konci vydatná suma. Původní myšlenka totiž úskalími mediálního zažívacího traktu rozhodně neprošla. Nechme se tedy překvapit, jak se senzacechtivost a vědomí kontroverze popasuje s obrazy vystlanými popelem. I tenhle případ má totiž potenciál k tomu, aby se z povyku stal levný a především účinný marketingový nástroj.