Calvin Johnson: Indie rock nedává jako hudební žánr žádný smysl
Od vysoké klenby žižkovského komunitního centra se odráží notoricky známá melodie Nothing Else Matters a rozeznívá sál. Smyčcový kvartet právě touto písní od Metallicy zakončuje vystoupení, kterému nadšeně naslouchá skupina seniorů. Kdo přišel na koncert amerického písničkáře Calvina Johnsona do kostela Církve československé husitské o něco dříve, měl šanci ještě kousek stihnout. Pořadatelé z kolektivu A.M. 180 pak s úsměvem odpovídali na vtípky, že šlo o předkapelu. Čtveřici v oblecích střídal pod pódiem upravený padesátník, který si na rozdíl od nich vystačil bez příručního zesilovače – jenom s kytarou a vlastním hlasem.
Téměř každý, kdo vystoupení hraničícímu se stand-up show přihlížel, přišel strávit pár chvil s legendou nezávislé hudby – Johnson pomohl zbortit představy o ramenatých chlápcích s čírem navlečených v kožených bundách a ukázal, že opravdovějším pankáčem může být holka v tlustém svetru a s brýlemi. Hlásí se k němu taky nespočet kazetových vydavatelů po celém světě, dost možná právě díky jeho K Records se totiž odhodlali vydávat vlastní hudbu na levných magnetofonových páskách. A taky stál u toho, když se mezi městy Seattle a Olympia ve státě Washington rodilo to, čemu dnes říkáme indie rock. Několik hodin před vystoupením zavzpomínal v rozhovoru pro Radio Wave na 80. léta a se svým specifickým smyslem pro humor se dál rozpovídal o gentrifikaci, Rihanně nebo hip hopu.
Zrovna včera jsem sledoval klip na YouTube vystřižený ze staré reality show Highway Patrol, která s kamerou sleduje práci policejní hlídky. Ta zastavila i vaši dodávku s kapelou Halo Benders, pamatuješ si to ještě?
Řidiče zatkli, a vlastně ho ani nezatkli, jenom dostal pokutu. Nic velkého. Dnes by nešlo o nic, měl jenom jednoho jointa. Časy se mění, k lepšímu nebo horšímu. Sám nevím.
Tohle se stalo někdy v první polovině 90. let. Tou dobou už Nirvana prorazila a obsazovala první příčky hitparády. Kurt Cobain vycházel ze stejné scény jako ty, jedním z hesel bylo nezaprodat se. Byl jsi naštvaný?
Zajímá tě Rihanna? Možná má novou desku, víš to? Jak se jmenovala její poslední deska? Je jednou z největších hvězd na světě. Nevíš? Možná to není součástí tvého života, který je úplně o něčem jiném.
Ve stejném období se z riot grrrl stalo velké hnutí, které inspirovalo nespočet žen k založení kapel. Ty jsi hrál v Beat Happening už na začátku 80. let s Heather Lewis a byl u toho všeho.
S Heather jsme spolu začali hrát někdy v roce 1983. Už předtím měla kapelu, jmenovala se Supreme Cool Beings, byl jsem jejich velkým fanouškem. Znal jsem ji ale už předtím, takže jsme byli přátelé. Najednou ale měla kapelu, říkal jsem si: „Wow, Heather má kapelu.“ Byli fakt dobří, byli ti nejlepší v okolí. Já založil kapelu s další ženou, Lorou, ta se mi jednou svěřila, že bychom měli přemluvit Heather. „Super,“ říkal jsem si, protože jsem měl Heather rád. Heather byla nezajímavější umělkyně v okolí, přirozeně jsem s ní chtěl pracovat.
Z malé scény v Olympii se grrrl power šířila do celého světa. Když se na to podíváš zpětně, jak k tomu mohlo dojít? Mám na mysli to všechno kolem Bikini Kill a Kill Rock Stars…
Dává to smysl. Lidem stačilo slyšet ta slova Bikini Kill. Nevěděli, o co jde, v jednom měli ale jasno: „Tohle chci!“ Nemuseli slyšet hudbu, nemuseli ani vidět fotky. Jenom slyšeli ta dvě slova a bylo to. Znovu, přirozený proces.
V 80. letech se kytarová, nebo přesněji nezávislá americká scéna velice ostře vymezovala proti tehdejší konzervativní společnosti ztělesňované Reaganovou vládou a angažovala se ve společenských otázkách. Reagovali hudebníci v Olympii v současnosti na události ve Fergusonu a Baltimoru?
Obyvatele Olympie to zasáhlo. Hned několik dní po Baltimoru u nás střelili dva černochy. Neumřeli, jenom je postřelili. V Olympii to pořád rezonuje. Lidé jsou naštvaní. V našem státě, Washingtonu, jsou ze zákona dané možnosti o soudním stíhání policistů velice omezené – proto je velice těžké žalovat strážníka za to, že někoho střelil. Žalobce se rozhodl, že se do soudního řízení nepožene, protože věděl, že nikam nepovede. Lidi na to hned naštvaně odpověděli. Nevím, jestli žalobce chtěl policistu žalovat, nebo ne, ale řekl si, že to je jedno. Policie chrání stát, to věděl s jistotou. Lidé chtějí změnu legislativy. Všichni, koho znám, byli venku a protestovali. A ano, hudebníci tam byli taky.
Ptám se taky proto, že nedávno se na domácí scéně řešilo, proč se žádní hudebníci nevyjadřují k vlně protiimigrační paniky.
Když jsem byl před týdnem v Malmö, promotér tam organizoval několik koncertů pro imigranty. Našel uprchlíky muzikanty a uspořádal jim koncert, aby si vydělali peníze. Místo toho, aby jim s beneficí pomáhaly jiné kapely, vystupovali přímo oni. Myslím, že je to výborný formát pro aktivismus.
Zpět ke klipu, který jsem zmiňoval v úvodu. Na jeho konci se na obrazovce objeví, že řidič dostal pokutu za držení marihuany a že kapela pocházela ze Seattlu. To jsou dvě věci, se kterými si město spojím – kouření trávy a kytarová hudba. Alespoň tak si Seattle vybavím z komiksu Černá díra od Charlese Burnse. Jeho ilustrace plnily stránky fanzinu Sub/Pop, který jsi vydával s Brucem Pavittem. Jak ses s kreslířem Burnsem seznámil?
Osobně jsem ho potkal teprve před dvěma lety. V 70. letech studoval na tamní vysoké, znal jsem jeho práci, protože chodil do školy s mými staršími kamarády. Když jsme někde společně seděli, Bruce Pavitt tehdy říkal, jak obdivuje Charlese Burnse, a oni říkali: „Jo, jo, my známe Charlese.“ A Bruce na to nevěřícně: „Vy znáte Charlese?!“ Ten mezitím dokončil školu a odstěhoval se, ale Bruce mu napsal, a tak to začalo. Burns nakreslil několik coverů pro Sub/Pop kazety a později snad taky pro několik dalších nahrávek. Já ho potkal před dvěma roky, když přijel do Olympie na komiksový festival. Měl tam nějakou řeč a já za ním přišel, představil se a dal mu několik nahrávek. Jsem jeho velký fanda.
Myslíš si, že by mohla tak pestrá a aktivní hudební scéna vzniknout v nějakém větším městě, než je Olympia?
Jeden z problémů, kterým americká města v současnosti čelí, je, ať už to je dobře, nebo špatně, že se lidé vrací zpátky do městských center. V 60., 70. a 80. se města vylidňovala, proto tu bylo spoustu místa pro umělce, nájmy nebyly drahé, a tak se zde mohli usadit. Chudí žili ve městech, dnes chtějí žít ve městech bohatí. New York, San Francisco nebo Seattle, pro umělce je tam dnes život těžší, stejně jako pro kohokoliv chudšího. Lidé jiné barvy pleti než bílá jsou vytlačováni na předměstí, problém je, že tam není infrastruktura, jako veřejná doprava. Život je tak těžší. Podobně jsou na tom umělci, kteří na tom nebývají moc dobře a jsou závislí na nízkých nájmech. Olympia byla vždycky levnější než ostatní města, ve srovnání se Seattlem nebo San Franciskem. Pořád to je pravda. Ovšem je potřeba mít nějaký prostor, ten tu teď není. Na jednu stranu je skvělé, že se lidé sdružují ve městě a nejsou rozlezlí po venkově. Na druhou stranu je teď v Olympii méně zábavy.
V jednom starším rozhovoru jsi mluvil o tom, že hardcore punk se začátkem 80. let stal monoteismem – ve vztahu k vlivům jiných hudebních žánrů, kterým se uzavřel (na rozdíl od 70. let, kdy punk čerpal z dubu nebo reggae). Byl projekt All Your Friend’s Friends jakýmsi krokem, jak toto změnit?
Kompilace All Your Friend’s Friends je opravdu nejvíc vzrušujícím projektem, kterého jsem byl za poslední léta součástí. A to ze dvou důvodů – zaprvé, přišel za mnou někdo, že má nápad a chce udělat desku. To je skvělé! Za druhé, chtějí na ni pozvat všechny lokální hiphopové interprety, lokálními mám na mysli regionální, tudíž nejenom z Olympie, ale třeba i z Portlandu. A chtějí k tomu použít hudbu vysamplovanou z katalogu K Records! To bylo úžasné. Když jsme nahrávku vydali, začali jsme s ní jezdit koncerty – já a všichni, kdo se na ní podíleli. Bylo neuvěřitelně vzrušující vidět všechny ty hiphoppery vystupovat, znal jsem jich jenom pár. Objevil jsem celý nový svět lokální hudby, o kterém jsem měl opravdu nepatrné povědomí. Byla to zábava. Jsou to pro mě hrdinové, miluju jejich hudbu.
Jednou z věcí, co jsem si neuvědomil, když jsme na kompilaci začali pracovat, bylo, že většina z těch rapperů znala K Records především díky našim hiphopovým nahrávkám z 90. let. Tolik jich na severozápadě nevycházelo. Ty desky byly pro tyto lokální hiphopové umělce docela ikonické. Měli K Records za průkopnický hiphopový label. Proto pro ně bylo zajímavé pracovat s K. Potěšilo mě to, myslel jsem, že se na ty desky zapomnělo.
Fanziny, komunitní rádio, kazety, spoluúčast – to jsou důležité stavební kameny, na nichž jste vybudovali scénu. Štve tě, že se dnes termín indie rock tak nadužívá? Nebo to máš jako s tou Rihannou?
Lidé si vymýšlí žánry a mně přijde, že to není přirozené. Zajímá mě koncept nezávislých umělců. Nezávislá síť distribuce byla pro umělce způsobem, jak podkopávat hudební průmysl. Být nezávislým umělcem je proces, není to výsledek, není to styl hudby. Je to nastavení, v jakém hudbu děláš tam venku. Otočit to a říkat tomu žánr, to nedává žádný smysl. Zajímá mě undergroundová hudba všech druhů. To je podle mě správný termín, protože to nezahrnuje žádný specifický styl, ale jenom to, v jakých podmínkách hudba vzniká.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
