Dave McKean: „Fantastické světy mě nezajímají“
Dave McKean je vskutku renesanční člověk – kromě komiksu se věnuje ilustracím, malbě, sochařství, hudbě, filmu i fotografii.
Britský všeuměl a blízký přítel a spolupracovník komiksového scenáristy Neila Gaimana byl jedním z hlavních zahraničních hostů letošního KomiksFESTu! V pražské Chemistry Gallery otvíral Dave McKean v rámci festivalu výstavu svých komikových kreseb, obálek, ilustrací, maleb a koláží pod názvem Možnosti jsou nekonečné.
Poslechněte si nezrácenou verzi rozhovoru v angličtině.
Hodně z vašich komiksových děl se týká témat dětství a paměti. Kam ve svém dětství kladete původ své vlastní představivosti?
Komiks jsem samozřejmě objevil už jako dítě, byl jsem zrovna několik dní nemocný a dostal jsem pár komiksů – a od toho momentu jsem si to médium zamiloval, byla to vlastně moje první láska, něco mě na těch kreslených příbězích uchvátilo a už nepustilo. Druhá z věcí, která ve mně zanechala hluboký dojem, byl film. Líbily se mi imaginativní a tajemně vypadající filmy, především horory a sci-fi. Ve věku 7 nebo 8 let jsem sice neměl moc šancí je vidět, ale v té době jsem dostal knihu o hororových filmech a v ní byly na začátku obrázky ze starých němých filmů, ze snímků od George Meliése, Carla Dreyera a Friedricha Murnaua. Na začátku pro mě bylo překvapivé vůbec zjištění, že jsou filmy tak staré – vše, na co jsem koukal v televizi, bylo barevné a se zvukem, ale tohle byl pro mě úplně nový, zvláštní svět, o kterém jsem nevěděl nic. A samotné ty obrazy z těch filmů, poškrábané, zrnité, zamlžené a nejasné, ve mně vzbudily takovou zvláštní domněnku, představu imaginativního světa, který se nachází za tím naším skutečným, barevným, vyvedeným v ostrých obrysech a lehce pochopitelným. Tyhle dvě věci z dětství ve mně zůstaly dodnes –důvěrnost komiksu, který ke mně promlouval přímo a já ve své hlavě opravdu viděl všechny ty kreslené postavičky hýbat se a mluvit, a potom ony tajuplné a snové obrazy ze starých filmů.
Když zmiňujete sen – hodně vašich prací připomíná snové výjevy. Necháváte se inspirovat vlastními sny?
Někdy ano, většina mých nápadů vlastně pochází ze stejného místa, kde se líhnou sny – z labyrintu naší mysli. Díváme se na skutečný svět, místa, skutečné věci a lidi a jejich vzájemné vztahy – ale to vše filtrujeme skrz vlastní zkušenosti, pocity a myšlenky, a každý si tak ve své hlavě vytváříme svou vlastní realitu. A to je ten svět, který mě doopravdy fascinuje. Nezajímají mě fantastické světy, eskapistické představy, skřítci, příšery ani jiná úžasná stvoření – ale zajímají mě ta „stvoření“, která přebývají v naší hlavě. A také způsob, jakým se skrze onen filtr v naší mysli, který tvoří z části i sny, vztahujeme ke světu a k sobě navzájem.
Vytvořil jste ale také kolekci známek pro britskou poštu, jejichž tématem byla mytologická stvoření ze starých britských pověstí…
To ano, ale šlo v podstatě jen o práci na zakázku. A trochu paradoxně měla předchozí kolekce známek za téma
Darwina – a to bych dělal mnohem radši. Ale pracoval jsem také na filmech o Harrym Potterovi a i díky spolupráci s Neilem Gaimanem jsem v některých kruzích považován za autora fantasy – což byl také důvod, proč mi svěřili známky s fantastickou tematikou. Šlo čistě o práci.
Spatřujete velký rozdíl mezi věcmi, které tvoříte na zakázku, a mezi svou vlastní tvorbou, kdy se můžete vyjádřit bez omezení?
Věci na zakázku už tvořím jen opravdu velmi zřídka. Série známek pro britskou poštu byla zajímavá bokovka, ale jinak i v placené práci, kterou dělám, mám naštěstí možnost se vyjádřit bez omezení. Něco jiného je ovšem práce s dalšími lidmi, je to vždycky výzva – teď zrovna jsem dokončil knihu s evolučním biologem Richardem Dawkinsem, předtím jsem dělal kuchařku s kuchařem Hestonem Blumenthalem a oboje byla pro mě skvělá zkušenost. Pokud bych mohl dělat polovinu času s jinými lidmi a poznávat jejich nápady a představy a druhou polovinu bych se zužitkovanými poznatky pracoval a tvořil sám, šlo by o skvělou rovnováhu. Nechtěl bych dělat pouze svoje vlastní věci – mám pocit, že člověk pak skončí u toho, že tvoří pořád to samé stále dokola.
Na začátku jsme mluvili o dětství a vy jste také autorem dětských knih, právě spolu s Neilem Gaimanem…
To ano, kromě Neila jsem ale také pracoval na knížkách pro děti s Davidem Almondem, S. F. Saidem i Rayem Bradburym. Jinak Neil i já máme vlastní děti, které jsou ale teď už dospělé, takže ta touha dělat dětské knihy nyní tak trochu ustala, i když mám ještě pár nápadů v záloze. Co mě ale opravdu bavilo, bylo dělat dětské knihy, když moje děti byly ještě malé. Dostal jsem scénář od Neila, ten jsem pak četl svým dětem, pozorně sledoval jejich reakce a svým způsobem je tak zahrnul do své práce. To je pro mě jedna z nejúžasnějších věcí – když má práce zahrnuje moji rodinu, ženu, děti, kraj, kde bydlím…
Kdy a kde jste se s Neilem Gaimanem vlastně potkali?
Potkali jsme se v Londýně, právě jsem dokončoval studium na umělecké škole a Neil pracoval jako novinář. Chtěl se sám hodně věnovat komiksu, dělal třeba interview s Alanem Moorem a vyptával se ho na tvorbu komiksových scénářů. Já sám jsem komiks miloval odjakživa a na škole jsme s pár spolužáky i pár komiksů vytvořili. Pak jsem se dostal k práci na jednom připravovaném magazínu, což se nakonec neuskutečnilo, ale při jeho přípravě jsem se seznámil s Neilem, který byl v té době velmi ambiciózní a ve spisovatelském workshopu měl rozdělaný příběh s názvem Violent Cases. Moc se mi líbil, zejména proto, že nešlo o nějakou historku se superhrdiny, ale o civilní příběh týkající se paměti – a proto jsem se rozhodl ho ilustrovat. A s Neilem spolu vlastně pracujeme od té doby.
Váš tvůrčí záběr je velmi široký – děláte komiks, ilustrace, sochy, hudbu i filmy. Která z těch forem je vám nejbližší?
Nejbližší je mi mezi jednotlivými formami přeskakovat. Kdybych měl zůstat pouze u jedné věci, přišel bych si brzy vyčerpaný, možná ne úplně znuděný, ale rozhodně vyčerpaný, co se týče kreativity. Přijde mi to nevyhnutelné, stejně jako následné opakování sebe sama. Střídání jednotlivých věcí vás udržuje svěžími – teď jsem například posledních pár měsíců strávil střiháním filmu a k malbě se vůbec nedostal, a proto už se těším, až se k tomu zase vrátím. A jsem si skoro jistý, že jsem se v kreslení za tu dobu zlepšil – právě proto, že jsem si od něj dal na čas pauzu. Budu nyní moci v malbě aplikovat všechny věci, které jsem se při tvorbě filmu naučil.
Vaše poslední kniha Celluloid je jakýmsi erotickým mysteriem beze slov a z vaší předešlé tvorby poměrně vyčnívá. Co vás vedlo k vytvoření tohoto díla?
Víte, sex je zvláštní věc. Vezměte si, kolik je příběhů o násilí – a přitom kolik násilí je ve vašem vlastním životě? Tedy, doufám, že ne mnoho – v mém životě ho mnoho není. Třeba u lidí z problémových částí světa hraje násilí v životě podstatnou úlohu – a jejich výpověď o násilí je potom stejně tak závažná. Mě osobně však násilí nebaví, nepřijde mi zajímavé a ve svém životě jej nechci. Na druhou stranu jsem velmi rád, snad asi jako každý z nás, že mám v životě sex. Sex je podstatná část našich životů a všichni máme určitou erotickou představivost – a na druhou stranu jsme v příbězích o sexu velmi choulostiví. Samotná pornografie je většinou nudná a po určité době hrozně fádní. A rozhodně ne estetická. A přitom jí je tolik – v kontrastu s tím, kolik bylo za celou historii lidstva uměleckých děl, která byla erotická a zároveň intelektuálně na výši. A proto jsem se pokusil vytvořit knihu, která bude krásná a bude rozněcovat fantazii, ale zároveň bude pornografická. Nechtěl jsem, aby měla příběh, neboť ve většině pornografických děl je příběh úplně zbytečný. Nechtěl jsem vytvářet příliš detailní a hluboké postavy – mám pocit, že se tak vytrácí část erotického náboje. Chtěl jsem, aby šlo především o knihu o pocitech a smyslech, které se k sexu druží.
Kdybyste měl z každého z druhů umění, kterému se věnujete, jmenovat někoho, kdo vám byl inspirací ve vlastní tvorbě…
Co se týče malování, kam zahrnuji komiks, ilustrace i kresbu – ještě na škole mě hodně ovlivnily obrazy Francise Bacona, přišly mi jako čistá koncentrace emocí na plátně. Kresby Egona Schieleho, o kterém si myslím, že je vůbec nejlepším v zachycení lidské postavy – on se ve svých kresbách doopravdy dokázal dostat pod kůži. Dále newyorský malíř Jim Dine, z jeho díla cítím až neuvěřitelnou fyzičnost, a také ilustrátor Ralph Steadman, který pracoval třeba s Hunterem Thompsonem – jeho kresby jsou vtipné a každý tah perem na nich má své podstatné místo. A nyní velmi obdivuji dílo italského kreslíře Lorenza Mattotiho – myslím, že je jedním z nejlepších, ne-li nejlepším komiksovým autorem, co kdy žil. Co se týče filmu, opravdu miluji staré filmy, takže bych pravděpodobně zmínil někoho, jako byl mistr atmosféry Murnau, jehož obrazy se mi zaryly hluboko do mysli. A rozhodně Woody Allen – měl jsem ho rád, ještě než jsem vůbec věděl, kdo je to Bergman a Fellini, takže Woody Allen byl pro mě takovou vstupní branou do evropského filmu, ale jeho dílo mám rád samo o sobě. A jelikož jsme v Praze, tak musím říct Jan Švankmajer. Objevil jsem ho na umělecké škole díky bratrům Quayovým, Američanům, kteří tvořili loutkové filmy a Švankmajerem se ve svých začátcích nechali hodně ovlivnit. Udělali pár krásných filmů, ale byli to v podstatě romantici – zatímco Švankmajer je brutální. Myslím, že výraz „art-brut“ zde úplně sedí, Švankmajer je přímý, fyzický a nekompromisní – ale zároveň dokáže být velmi vtipný.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
