Od Buriala po Richieho Hawtina. Festival Unsound byl opět skvělý

Když člověk zamíří na koncert svého oblíbeného hudebníka, logicky má od výsledku nějaká očekávání – od obecnějších ve smyslu prezentovaného hudebního stylu až po čistě konkrétní v podobě pódiové „show“ nebo předpokládaných skladeb, které mohou zaznít. To s sebou samozřejmě nese určitá úskalí, většinou související s přehnaným očekáváním.

Všechno zmíněné víceméně odpadá v momentě, kdy je vystupující interpret předem neznámý. Redukce na prvotní dojmy v liniích dobrý/špatný, baví/nebaví se v průběhu hraní může a nemusí měnit v souvislosti s tím, jak rychle poznáte vystupujícího interpreta, k čemuž, proč si to v dnešní době spousty inkognito producentů a jejich žánrově měňavkovité produkce nepřiznat, nemusí až do konce koncertu vůbec dojít. Na druhou stranu vnitřně uspokojivý „aha“ moment v podobě poznání vystupujícího je k nezaplacení, stejně jako pátračka po tom, kdo to hergot byl, v případě osobního nezdaru. Nejhorší možnou situací je lámání si hlavy nad odhalením vystupujícího, které zcela přehluší samotný hudební zážitek.

I s tím se každý návštěvník letošního Unsoundu musel sám vypořádat a i to byla svým způsobem přidaná hodnota v podobě snahy naučit posluchače vnímat hudbu jako takovou, bez všech pomocných berliček a (pop)kulturních odkazů. A záleželo na každém, jestli a v jaké míře na tuhle zábavnou hru přistoupí. (Jednu malou hru mimochodem najdete i v následujícím textu.)

Nebýt jedním z překvapení, jen těžko by se například mohl xxxxxxxxx v sobotu po čtvrté nad ránem objevit v menší „Room 2“ Hotelu Forum a představit svůj nový projekt v daleko komornějším prostředí. Možnost sledovat tuhle legendu minimalu prakticky z metrové vzdálenosti bez jakýchkoliv bariér a stojící masy bodyguardů byla rozhodně vítanou přidanou hodnotou. Tu si lze jen těžko představit ve chvíli, kdy by se předem vědělo, kdo že se to na pódiu objeví.

Sobota se vůbec ukázala jako jeden z nejsilnějších dnů „začerněných jmen“. Ať už to byla odpolední vystoupení producentů xxx a xxxx v prostoru studentského klubu Rotunda, kdy druhý zmíněný byl ještě na své přání po celou dobu doprovázen skvělým tanečníkem, který místy zastínil i masivní hudební složku, nebo noční program Hotelu Forum. Ten (kromě už zmíněného největšího utajeného jména) představil hned na samotný úvod programu taky švédské duo XXXXXXXXXXX s aktuální, výrazně umírněnější tvorbou z chystané nové desky a později v noci i momentálně v Evropě usídlenou Američanku Xxxx.

Její temná vize hypnotického, postapokalyptického techna neměla tu noc konkurenci. Mírou fyzického zážitku a masivního zvuku jí šlapali na paty snad jen Rabit s Kuedem na hlavní stagei ve společné live show, která o co míň byla taneční, o to víc se svou intenzitou zaryla do uší. Snad se v budoucnu dočkáme i nějakého releasu.

Deephouseovým králem Unsoundu se bez diskuse stal Galcher Lustwerk – i díky skvělým deklamacím, kterými doplňoval vlastní tvorbu střídavě s vytříbenou DJskou selekcí. A králem bubeníků zase Greg Fox. Tomu na neděli přichystal Unsound překvapení v podobě tří jmen, se kterými musel postupně odehrát improvizační koncert, aniž by nejen návštěvníci, ale i on sám předem tušil, o koho půjde. Celé to nakonec vyústilo v neplánovaný jam všech čtyř hudebníků, který se ve finále stal pro spoustu přítomných highlightem letošního Unsoundu. Téměř dvouhodinový zážitek ostatně nejlépe popsal sám hlavní strůjce: „It started as a joke a year ago, and it happened today, and it was one of the best live playing…“ I díky takovýmhle nápadům a jejich realizacím zůstává Unsound jedinečným festivalem, tolik se odlišujícím od spousty dalších.

„Talk of the festival“ byl po čtvrtečním překvapivém koncertu 130 metrů pod zemí v dechberoucích prostorách solného dolu Wieliczka jasný jak facka. xxxxxxxx & xxxxxx se mohli snažit, jak chtěli, ale ani světová premiéra skvělé společné desky vydané na podzim u Ninja Tune (která v živém provedení ještě trochu drhla) nemohla stačit na předcházející ani ne půlhodinový surprise gig, který jako jediný zůstal neodhalený i po svém skončení. Ve výsledku ale ani není tak důležité, jestli to skutečně byl xxxxx, nebo hrál jeho tvorbu, jako už ostatně párkrát v minulosti, xxxxxxx, který se druhý den o půl druhé nad ránem ukázal být překvapením druhé hotelové stage. Spíš se vzhledem k dříve neslyšenému materiálu nabízí otázka, jestli celá „habaďůra“ neměla být originálním teaserem na chystanou novou desku. Budoucnost ukáže.

King Midas Sound|foto: Transmediale

Spoustu překvapení měl ve svém programu i prostor Manggha. xxxxxxx, který se za pár dnů objeví i v Praze, byl rozhodně jedním z nejpříjemnějších, ale i jeho zběsilou středeční show zastínil o den dřív jiný projekt – dánské duo xxxxxx xxxxxx, které ukázalo, jak to vypadá, když se otevřou brány samotného pekla. Epileptické stroboskopy, chuchvalce umělé mlhy, noiseové šílenství a maniakální show „zpěváka“ byly v porovnání se záznamy koncertů, které je možné dohledat na internetu, v úplně jiné dimenzi. Říkejte tomu „čisté zlo“, industriální inferno, sonická válka, a stejně se ani na míle nepřiblížíte realitě.

Nebylo by fér soustředit se jen na překvapení (která byla v průběhu probíhajících koncertů odhalována přes Facebook, Twitter i na oficiálním webu, pro internetově nepřipojené samozřejmě fungovala i šeptanda). Japonští Sax Ruins zahráli výtečně, jejich psychedelický, experimentální dvojboj saxofon–bicí je sice neskutečný chaos, ale záhadným způsobem to ve výsledku funguje dokonale. Matana Roberts a její opakovaná mantra „I was born“ se i přes jinak nevýrazný koncert zaryla do paměti až nebezpečně hluboko; magickým zážitkem byl syntezátorový vesmír Alessandra Cortiniho, který svou živou prezentaci desky Sonno doplnil vlastními, skvěle padnoucími černobílými vizuály.

HEALTH v pražské MeetFactory|foto: Jiří Šeda

Proč mají Health a Liturgy potřebu skvělou instrumentální složku kombinovat s naprosto otřesnými vokály, mi zůstává záhadou, ale spoustu lidí z nich očividně uši nebolí, takže popojedeme. Mistr smíchu Laraaji zahřál u srdce jak veřejným „artist talkem“, tak třemi uvolňujícími seancemi Peace Garden i nedělní brzce odpolední meditační hodinou, která byla, podobně jako následný improvizační surprise gig Grega Foxe, zdarma přístupná veřejnosti.

Zdarma přístupné byly i všechny tři dopolední koncerty s podtitulem „Morning Glory“. Všechny sice musely být z důvodu nařčení festivalu ze satanismu kvůli vystoupení Davida Tibeta s Current 93 přesunuty z kostelů do narychlo najitých náhradních lokací, což jim bez diskuse ubralo na výjimečnosti (takový xxxxxxx xxxxxxx se svými geniálními kytarovými interpretacemi skladeb od Johna Coltranea by byl v pastorálním prostoru ještě intenzivnějším zážitkem), ale na druhou stranu ukázaly organizátorskou kvalitu – jednoduchá situace k řešení to určitě nebyla.

O eklektičnosti Unsoundu snad nikdo nepochybuje a znovu se ukázala v celé své kráse i letos, stačí zmínit závěrečnou část nedělního programu – kontemplativní koncert Roba Mazurka s dvojicí polských hudebníků – trumpetistou a bubeníkem z dua xxxxxxxxxxxx – a následnou closing party v industriálním prostoru bývalého vlakového skladiště, kde se The Black Madonna v téměř tříhodinovém setu postupně promíchala od minimalu a funky houseu až k zlatavému disku. A tancovali úplně všichni. Překvapení? Snad jen pro toho, kdo nezná předsudkům prosté publikum festivalu Unsound.