Gahan je bůh aneb O posledních hudebních fanklubech
„Za to, že některé fankluby přežily do dneška, může nepochybně nostalgie po časech, kdy hudba byla ještě vzácná,“ tvrdí hudební publicista Karel Veselý a poodkrývá tak, jak se za poslední dekádu spolu se způsoby šíření hudby změnil i její fanoušek. V komunitách adorujících jednu kapelu už se nesdružuje. Pokud ovšem nemiluje staré legendy, jako jsou například Depeche Mode. Byli jsme se podívat na listopadovém setkání depešáků v Praze a ptali se, jak je to dnes s láskou k osobním Ježíšům.
„Já jsem je slyšela ve čtrnácti a zamilovala jsem se do nich,“ vysvětluje čtyřicetiletá Martina, která si do pražského Rock Café vyrazila s kolegyněmi z práce a zatím se stačila nafotit u všech plakátů s trojicí Gahan, Gore, Fletcher, kterou je klub vyzdoben. Největší ozdobou akce jsou samozřejmě samotní fanoušci, všichni starší a oblečení, asi nepřekvapivě, v černém. Dojem na mě ale dělá šestnáctiletý Aleš, který vizáž bere snad ještě vážněji než ostatní, a krom kabátu má i temně obarvené, dozadu ulíznuté vlasy.
„Ty máš ale ránu, vypadáš vážně jako Dave Gahan,“ chválím ho. „To je jasné, o to jde. Gahan je idol, můj bůh,“ vysvětluje Aleš. Do Rock Café na sraz fanoušků Depeche Mode přišel i s rodiči a nejvíc se těší na projekci DVD z poslední tour. Co se týče programu, těžko si někdo může stěžovat. Krom zmiňované projekce vystoupí revival band, dva DJové, ve volném čase může člověk lelkovat u barového pultu s merchem, kde je k dostání spousta triček, cédéček, plakátů i odznáčků. Většina dotázaných fanoušků ale tvrdí, že přišla hlavně kvůli příjemné společnosti. „Mám rád ty lidi, pomáhá to na stres,“ říká Petr, který na srazy chodí pravidelně. Diskuse o B-stranách singlů, nevydaných skladbách nebo nejlepších albech se tu podle Petrova kamaráda Richarda příliš nevedou: „Spíš se bavíme mezi sebou o tom, co zrovna děláš, jak se ti žije. Nevidíte se třeba půl roku, chceš vědět, co je nového.“
Karel Veselý podotýká, že fankluby dnes nahradil internet a diskuzní fóra, která jsou schopná suplovat svým členům pocit vzájemnosti i exkluzivity. Takové sounáležitosti, jaká panuje v komunitě depešáků, se ale na síti nejspíš nedočkáte. Večer v Rock Café v jednu chvíli připomíná spíš gymnaziální sraz: „My se známe pětadvacet let,“ svěřuje se jedna fanynka, „my tady společně rodíme všichni, zažíváme depešácký baby boom,“ a v tu chvíli je přerušena známou nadšenou z nečekaného setkání: „Jé, seš to ty? Ahój!“
Není až tak překvapivé, když fanynky v Rock Café prohlašují, že Sametová revoluce pro ně přišla v březnu 1988. V Praze poprvé vystoupili Depeche Mode. Hudební vakuum před i po koncertě vyplňovali nejoddanější fanoušci svědomitou nápodobou všeho depešáckého: „Nebylo spousta věcí, musely jsme improvizovat, dělaly jsme v ruce kulisy, dekorace. Šily jsme doma po večerech, aby to vypadalo jako na koncertech. Když jsme něco chtěly zjistit, kupovaly jsme si bravíčka. Vydávaly jsme taky časopis,“ vzpomíná fanynka a kamarádka ji doplňuje: „Nebylo ani černé oblečení.“
Přestože obě souhlasí, že dnes to mají hudební fanoušci lehčí, nemyslí si, že by byli přelétavější. Samy koneckonců zažily kamarády, které láska ke Gahanovi a jeho partě dávno přešla. Karel Veselý, který sleduje fenomén hudebních fanoušků z většího odstupu, vidí dnešní fanoušky jinak. Milovníci hudby „jsou určitě roztěkanější, přelétavější, možná cyničtější a muzikanti už pro ně nejsou napůl mýtické bytosti – spíše obyčejní lidé z masa a kostí.“
Pravděpodobnost, že se nějaký hudebník dneška zapíše do paměti fanoušků jako bůh, je o dost menší než dřív. Šanci má snad jen (tak trochu samozvaný) Kanye West.
Zajímavější otázka možná je, jestli je pomalu ubývajících fanklubů škoda. Chybět může například snadná socializace, která do Rock Café přitáhla fanoušky Depeche Mode ještě více, než exkluzivní projekce koncertních dvdček. Těžko říct, jestli se pevné vztahy mezi obdivovateli kapely mohou přenášet i přes diskuzní fóra nebo na koncertech kapel už navždy menších, než kdy byli právě Depeche Mode a jim podobní.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
