Smlouva, o které se nemluví: Proběhl sedmý summit ke globální úmluvě o rtuti

Rtuť je jedovatý těžký kov, jehož přítomnost v životním prostředí výrazně narůstá, a to zejména v důsledku lidské činnosti. Je využívána při zastaralé výrobě PVC, uniká do vzduchu při spalování uhlí nebo těžbě surovin. Najdeme ji i ve starých teploměrech, amalgámových zubních plombách, bateriích, a v některých zemích dokonce i v kosmetice. V důsledku průmyslových aktivit jsou po celém světě rozesety stovky vysoce kontaminovaných míst. Vědci mají za to, že od počátku průmyslové doby vzrostla koncentrace rtuti v životním prostředí až pětinásobně. Kvůli svým fyzikálním vlastnostem není tento těžký kov problémem jen v oblastech okolo zdrojů znečištění. Přírodní procesy ho přenáší po celém světě a s ním i environmentální a zdravotní rizika. Ukázkovým důkazem je zvyšující se kontaminace mořských živočichů. Ta se stává takřka otázkou přežití pro ostrovní státy a chudé rybářské komunity nebo domorodé národy, u nichž ryby tradičně tvoří podstatnou část stravy. Vzhledem k tomu, že jedním z nejvíc kontaminovaných druhů jsou v Evropě tak oblíbení tuňáci, je zřejmé, že tento problém není zcela vzdálen ani zdejším obyvatelům. Nástroj, který by znečištění efektivně řešil na mezinárodní úrovni, je tedy víc než na místě.

Hlavním motivem už sedmé schůze Minamatské úmluvy se stal spor o to, jak se postavit ke kontaminovaným místům a starým rtuťovým zátěžím. Ten nakreslil symbolickou čáru mezi chudými a bohatými částmi světa. Zástupci 79 zemí, včetně afrického regionu jako celku, požadovali vytvoření směrnice, která by zaručovala identifikaci a vyčištění kontaminovaných míst. Tento návrh také výrazně podporovali zástupci občanské společnosti. Proti ale byly země Evropské unie a Spojené státy. Přestože se ke konci jednání na stranu požadující směrnici přidaly i další státy, EU mezinárodní konsenzus zablokovala. Prošel tak pouze návrh na vytvoření hrubých obrysů možné budoucí směrnice. V důsledku to znamená, že řešení akutní situace kontaminovaných míst bude odloženo, což nejvíc postihne země, které nemají dostatečné prostředky na to, aby si s tímto problémem poradily samy. Jindřich Petrlík z nevládní organizace Arnika to v jednom ze svých tweetů přímo z jednání shrnul slovy, že Evropa se z motoru světové ochrany životního prostředí stala brzdou.

Znečištěná voda z dolu na rtuť v New Idria (USA)|foto: Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Samotná Evropa se v posledních desetiletích bezprostředních zdrojů znečištění v rámci možností zbavuje. To ovšem neznamená, že se na rostoucím globálním znečištění nepodílí a že nenese odpovědnost za vznik kontaminovaných míst. Například celosvětová poptávka po zlatě je jednoznačně důvodem existence malých zlatých dolů užívajících k těžbě rtuť. Právě tyto doly, kde je navíc nezřídka využívána otrocká či dětská práce, mají světově největší podíl na záměrném používání rtuti. V komunitách žijících v jejich blízkosti jsou pozorovány příznaky akutní otravy rtutí, někdy končící i smrtí. Na evropských trzích také nachází odbytiště produkty velkých asijských průmyslových oblastí. Ty se po bezpečnostní stránce zdaleka nevyrovnají evropským standardům a zamořují rtutí své okolí. Většina souvisejících rizik pak padá na nejzranitelnější části populace, které nemají možnost se znečištění bránit nebo před ním utéct.

Autor je spolupracovník organizace Arnika.

Po posledním jednání se zdá, že velkým problémem mezinárodní úmluvy o rtuti je to, že nebudí téměř žádný veřejný zájem, a tedy ani tlak občanské společnosti, což silným hráčům umožňuje ignorovat požadavky celých kontinentů. Ostatně, i její samotný název je poněkud kontroverzní. Úmluva se jmenuje po největší rtuťové průmyslové katastrofě, k níž došlo v 50. letech minulého století v japonské zátoce Minamata. Jmenuje se tak i přes protesty obětí a pozůstalých, kteří víc než 50 let bojují o adekvátní odškodnění a úplné vyčištění zátoky. Ta je mimochodem jedním z kontaminovaných míst, která měla řešit ona zamítnutá směrnice.