Tyjátr: Chňapni ju pod krkem a láska přijde hnedka
Desetileté působení v prostorách bývalého kina Alfa oslavilo brněnské HaDivadlo premiérou inscenace Maryša. Tato národní klasika se v rámci programové linie aktuální sezony Hrdinové a monstra nestává střeženým kulturním dědictvím, ale materiálem k ryze současným úvahám. Režisér Lukáš Brutovský a dramaturg Miro Dacho připravili pro text znalé diváky jedno překvapení – sehráli ho s minimálními zásahy celý, včetně scénických poznámek.
Inscenace Maryši v HaDivadle má v mrštíkovské vlně posledních dní výjimečné postavení Tvůrčí tým totiž obrátil naruby „tradiční“ destrukci klasických textů v současných inscenacích. Jak tvůrčí tandem Dacho–Brutovský s hrou naložil, popisuje režisér: „Text je prakticky téměř celý. Jsou v něm změněny pouze některé drobnosti a malé epizodní postavy – jako více rekrutů nebo hospodského manželky – jsou škrtnuty. S jejich replikami jsme zacházeli jinak a dáváme je do úst jiným postavám. Zachovat celý text bratří Mrštíků byla naše původní ambice, proto jsme použili také scénické poznámky.“
Nepříliš standardní je také obsazení hlavní hrdinky. Režisér Maryšu rozložil mezi výrazné divy mladé generace hereckého ansámblu Sáru Venclovskou a Eriku Stárkovou, které se střídají také v postavě služebné Rozáry. Rozštěpení postavy vnímá Stárková spíše pozitivně. „Tak samozřejmě, že jsme každá jiná už jenom tím, že já jsem Erika a druhá Maryša je Sára. My dvě jsme rozhodně každá jiná. Obě vypadáme jinak, máme vlastní rytmus a odlišnou chemii a energii. Ale koncept je vystavěný tak, abychom obě byly ‚k nepoznání‘. Nejsme také jediné, kdo se v inscenaci alternuje. Vyměňují se ještě kluci v rolích rekruta a Strouhala. Jsou sice každý jiný, ale jde jim to úžasně.“
Tematicky Brutovský Maryšu vyložil jako střet tvrdohlavé a temperamentní osobnosti s kolektivním, tupým přitakáním „zločinu proti mládí“. Maryša není od začátku tiše trpící obětí, ale duševním tornádem, co si nenechá zprvu příliš plivat do obličeje. O to drastičtější je její zlom v prázdnou, letargickou bytost plnou nenávisti. Brutovský k posunům v dobových a tematických akcentech dodává: „Pokud má jít o emancipovanou Maryšu, musíme vycházet ze současné vnitřní psychologie postavy. Ona u nás respektuje konvence 19. století ve vztahu k rodičům. Už to, že se provdá za Vávru, i hlavně jeho otrava kávou je pokusem o revoltu proti společnosti, která je cynická a dost surová. V inscenaci si klademe otázku, zda taková revolta má vůbec smysl. Maryša Vávru otráví a očekává reakci. Může to být šok nebo soucit, v podstatě cokoliv. Myslím si, že v současnosti takový ‚mini kuchyňský atentát‘ už nikoho moc nedojme, a proto se k tomu postavy na závěr staví, jak se staví.“
Ačkoliv je inscenace suverénní, občas znejistí ve svém tempu. Střídají se v ní obrazy imaginativní, vrcholně ironické a výkladově neokoukané s těmi, které pouze ilustrují text, aniž by do něj vnesly zásadní impuls. Sledovat scénu v hospodě, která bývá obyčejně uchopena jako opíjení se několika postav bez budoucnosti a naděje, je v Brutovského razanci neskutečně napínavou podívanou. Při setkání pohotového vrchního (Martin Siničák), nevyzpytatelného Francka (Jan Grundman), cynického syčáka sedícího v rohu (Jiří M. Valůšek), dmoucího kořaly Vávry (Cyril Drozda) a morálně zdevastovaného Lízala (Miloslav Maršálek) není jasné, kdo zabije první a hlavně koho. Po příchodu klevetivé intrikánky tetky Strouhalky (Kamila Valášková) se napětí v „kantýně“ totálně zhustí.
Maryša je přes některá drobná vybočení konzistentní inscenací, která sice nepatří mezi absolutní špičky repertoáru, ale vykazuje všechny podstatné znaky souboru z posledních let. Je to herecky vytříbená kreace se snahou nebrat se příliš vážně.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
