Bratři Sesterové: Takoví normální zabijáci
Druhá kniha kanadského prozaika Patricka deWitta nebudí pozornost jen bizarním titulem. Jakkoli jde zdánlivě jen o jednoduchou westernovou hříčku, Bratři Sesterové ve skutečnosti rafinovaně odkazují k celé řadě kulturních tradic. A při tom všem nezapomínají především krvavě bavit výstřední a zvláštně cudnou vizí světa stiženého zlatou horečkou.
Bratři Eli a Charlie Sesterové jsou obávanými nájemnými zabijáky, kteří v polovině 19. století putují z Oregonu do Sacramenta, aby na objednávku tajemného komodora odpravili prospektora Hermana Warma. Jejich cesta je protkaná celou řadou podivuhodných setkání a obskurních epizod, které tvoří hlavní náplň poměrně útlé knihy.
Tradiční zabijácká zápletka ustupuje velmi rychle do pozadí, pistolnické rekvizity jsou spíše ironizovány. Bratři Sesterové jsou svéráznou road movie a antiwesternem, který svou absurdní, pitoreskní, enigmatickou a drsnou poetikou, zaměřenou spíše na výjevy než na děj, připomene např. Jarmuschova Mrtvého muže.
Příběh líčí v první osobě mladší z bratrské dvojice, zavalitý a nejistý Eli. Namísto chladnokrevného zabijáka se ve vyprávění zpřítomňuje citlivý mladý muž, který pečlivě komponuje slova a v každé situaci se snaží vyhlížet jako seriózní a důstojný člověk.
Eli se cestou po bezbožném a zkaženém Divokém západě zoufale snaží navazovat citová pouta, většinou však jeho úsilí končí tragikomickou deziluzí. Bezmála dětský a prostoduchý zabiják bezmezně věří druhým a jediný, kdo je jeho důvěru schopný plně opětovat, je jeho odpudivý a stále více chátrající kůň Sud.
Distingované a citlivé Eliho vypravěčství odhaluje svět pohlcený démonem mamonu, svět nelítostný a egoistický, jehož jsou oba bratři pevnou součástí. Ačkoli deWittův román odkazuje k historickým reáliím, mnohem blíže má k fantasknímu prostoru ovládanému autorovou fantazií.
Eli a Charlie se pohybují krajinou s poněkud záhadnými pravidly. Hlavní hrdina se je snaží pochopit, rozluštit řád, odhadnout smysl své pouti, nicméně s každou další epizodou se ztrácí v záplavě nezodpověditelných otazníků. Nejen proto se na mysl dere Stoppardův brilantní apokryf Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtví – jeho hravá absurdita a zlomyslné paradoxy, které postavy na své podezřele předurčené pouti se zájmem přehlížejí.
Konečně, paralela, které se nelze vyhnout, je souvislost mezi Bratry Sesterovými a vlnou existenciálního westernu, jejímž čelným představitelem je Cormac McCarthy, především jeho tzv. hraniční trilogie. Oproti starozákonnímu jižanskému soudci je deWitt mnohem shovívavějším stvořitelem.
Ne proto, že by se vyhýbal násilí a utrpení, ale proto, že Eli příkoří vnímá bezmála bezelstně a líčí je s odzbrojující upřímností překvapeného pozorovatele. Ty nejkrutější výjevy, spojené s fyzickými útrapami protagonisty a jeho čtyřnohého druha, tak získávají hutně groteskní nádech, zatímco občasné záchvaty krvavého běsu líčí Eli komisně a napůl omluvně.
Svět, v němž Eli existuje, nemá tak zřejmé a neúprosné zákony, které svírají McCarthyho hrdiny. Divoký západ Bratrů Sesterových je spíše podivuhodným panoptikem, v němž se brutalita střídá s fascinací a kruté gesto s gestem pochopení. Ne nadarmo je jednou z Eliho velkých posedlostí fascinace lidskou kreativitou, kterou ztělesňuje jeho oběť, šílený, ale tvořivý prospektor Warm. Na rozdíl od McCarthyho postav se ty deWittovy mají kam vracet a namísto „majestátu osudu“ je pronásleduje jen karnevalový chaos lidských životů i změť obtížně vyložitelných znamení.
Patrick deWitt svou knihu uspořádal jako divadlo. Román je rozdělený na tři dějství, dvě přestávky tvořené snovými věšteckými výjevy, a epilog. Bratři Sesterové cestují ze sladkého zabijáckého nevědomí do bodu, v němž zmizí veškerá motivace trmácet se dál a převládne pocit, který jedna z postav pregnantně zformuluje: „… jestli existuje bůh, je to parchant…“ A dlužno dodat, že parchant s řádně škodolibým smyslem pro humor.
Nelze říci, že by román nabízel zásadní přesah, rafinovanou síť aluzí či fascinující řád jako McCarthyho vrcholné texty. Bratři Sesterové jsou čistou oslavou tvořivé imaginace a narativní lehkosti, satirickým obrazem zmaru a nehynoucí lidské vůle trmácet se trnitou plání existence. Na řadu přichází poslední tradice, k níž deWittův román odkazuje zřejmě nejvýrazněji – pikareskní román.
Kým jiným totiž hltavý vypravěč Eli Sester je, když ne svéráznou variací „pikara“, směšně vážného vyděděnce a věčného cizince, jehož prostoduché pozorovatelství odhaluje nesmyslnost, bezvýchodnost i zvrhlou krásu existence ve vší nahotě?
„Většina lidí je připoutána k vlastnímu strachu a hlouposti a nemají dost rozumu, aby na to, co je v jejich životě špatně, pohlédli nezaujatýma očima. Většina lidí bude prostě žít dál, sice nespokojená, ale nikdy se nepokusí pochopit důvod oné nespokojenosti, ani jak by mohli věci změnit k lepšímu, a zemřou se srdcem prázdným – až na špínu a starou řídkou, mdlou a rozředěnou krev jim v něm nezbude nic a jejich vzpomínky nebudou stát ani za zlámanou grešli, však to pochopíte. Většina lidí jsou vážně imbecilové.“
Patrick deWitt: Bratři Sesterové (The Sisters Brothers)
Překlad: Petr Štádler, Praha: Argo, 2013. 272 stran.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
