Industriální estetika: Výstava Doly. Hutě.

Výstava s názvem Doly. Hutě. představuje soubor černobílých fotek průmyslových krajin, v nichž dominují těžební věže a železárny. Po pestrobarevných fotkách Davida LaChapella se výstavní sály galerie Rudolfinum zaplnily černobílými fotkami strohých dolů a hutí. Průmyslové památky dnes zajímají čím dál tím víc lidí, takže je pravděpodobné, že výstava Doly. Hutě. bude divácky úspěšná, jak už ostatně bývá v Galerii Rudolfinum zvykem. V době, kdy manželé Becherovi začínali industriální objekty fotit, se ale o průmyslové dědictví moc lidí nezajímalo a doly a hutě rozhodně nikdo nepovažoval za esteticky hodnotné nebo krásné.

Fotografky Hilly Becher jsem se ptala, čím to je, že se dnes staré průmyslové stavby těší vzrůstající oblibě?
Lidé si dnes uvědomují, že industriální objekty velmi rychle mizí. Velká část tradičních průmyslových budov už byla zbourána, moc nám jich dneska už nezbývá. Dřív byly všechny ty funkční doly, hutě, nákladová nádraží a další budovy pro lidi něco naprosto běžného, nepovažovali je za krásné nebo výjimečné. Teď když průmyslové dědictví rychle mizí, pokoušejí se lidé zachovat aspoň malou část. Například v Porúří byl bývalý černouhelný důl Zeche Zollern prohlášen za kulturní památku a teď se na něj jezdí dívat stovky návštěvníků. Lidem se najednou průmyslové památky začaly líbit. Je jen otázkou zvyku, co člověk považuje za hezké a co za ošklivé. Myslím, že v minulosti si lidé také nemysleli, že třeba větrné mlýny jsou něco krásného. A dneska, když mlýny ubývají a staly se jakýmsi vizuálním symbolem Nizozemska, je lidé považují za hezké stavby. Stejné to je s průmyslovými památkami.

Bernd & Hilla Becher, Gutehoffnungshütte Oberhausen, Ruhrgebietm, Německo, 1963|foto: © Bernd und Hilla Becher

POSLECHNĚTE SI TAKÉ: Rozhovor s ředitelem Galerie Rudolfinum Petrem Nedomou o výstavách Doly. Hutě a Takže znova

V Galerii Rudolfinum je vystaveno 95 fotek. Jak podotkla Hilla Becher, více než tři čtvrtiny dolů a hutí na fotkách už dnes neexistují nebo jsou nefunkční.
Průmyslové stavby mají v sobě z logiky věci zakódovanou pomíjivost. Důl funguje, dokud je co těžit. Huť je v provozu, dokud je poptávka po oceli a dokud je dostatek uhlí k její výrobě. Poté, co doly a hutě přestanou fungovat, lidé je opouštějí. Ocel, která je použita na jejich stavbu, se roztaví a znovu se použije na stavbu něčeho jiného. Dřevo ztrouchniví a rozpadne se. Jedině cihlové a kamenné budovy, které byly součástí hutí a dolů, se někdy dají ještě použít k dalším účelům.

Zahloubat se do industriální nostalgie a pokochat se svébytnou estetikou těžebních věží a vysokých pecí můžete v Rudolfinu až do 3. června.