Postavte si brutalistickou čtvrť nebo polské paneláky z papíru

Lechtání vyvolává smích, ale podle neurovědkyně Konstantiny Kilteni z nizozemské Radboudovy univerzity bychom ho měli brát vážně. Ve své nové „lechtací laboratoři“ zkoumá, co přesně se při něm děje v mozku. Podle ní jde o fascinující jev na pomezí neurologie, vývojové psychologie, emocí a motoriky, kterému se věda zatím moc nevěnovala.

Jednou ze záhad je, proč se nemůžeme polechtat sami. Mozek zřejmě včas předvídá vlastní dotek a reakci potlačí. Co se ale v mozku odehrává při lechtání, které nečekáme, zatím nikdo přesně neví. Vědci se navíc neshodli ani na tom, co přesně lechtání je – jinak na nás totiž působí jemné šimrání peříčkem, jinak intenzivní lechtací útok do podpaží.

Proto Kilteni a její tým vyvinuli standardizovaný lechtací experiment: účastníci si sednou a vloží chodidla do otvorů, kde je mechanické tyčky šimrají na chodidlech. Vědci přitom sledují aktivitu mozku i další tělesné reakce – dech, pot, tep nebo smích. Cílem je pochopit, co přesně lechtání spouští a co nám říká o našem nervovém systému.

Lechtání má také vztahový rozměr – posiluje vazby mezi lidmi, zejména mezi rodiči a dětmi. Reagují na něj ale i zvířata, třeba opice nebo krysy a jeho výzkum proto může přinést nové poznatky o vývoji sociálního chování. U lidí na autistickém spektru bývá vnímání lechtání jiné – často silnější. I to může pomoci lépe pochopit jak funguje neurodivergentní mozek.

Konstantina Kilteni říká, že žádná přednáška z neurovědy nevyvolá tolik emocí jako obyčejné pošimrání chodidla. Záhada lechtání tak zůstává nejen otevřenou vědeckou otázkou, ale i připomínkou, že cesta k poznání může vést přes obyčejné tělesné zážitky, které všichni známe.

Číst dětem pohádku před spaním? Pro spoustu mladých rodičů z generace Z je to spíš nesplnitelný cíl než realita. „Je to nuda“, „dítě neposlouchá“, „nemám sílu“ – takové odpovědi zazněly v anketě bývalého učitele Spencera Russella, který se na svém instagramovém účtu zajímal o důvody, proč rodiče přestávají dětem číst. Podobně dopadl i průzkum britského nakladatelství HarperCollins: téměř třetina rodičů bere čtení spíš jako otravnou povinnost než radost.

Když dětem nikdo nečte, logicky i samy později po knížce nesáhnou. Podle průzkumů jen třetina dětí ve věku 5 až 10 let čte v současné době dobrovolně a pro zábavu. V roce 2012 to přitom byla víc než polovina. Dnes často vítězí YouTube nebo Netflix, u kterých malé děti vydrží klidně celé hodiny.

Roli přitom hraje i to, kdo jsou dnešní rodiče. Generace Z už vyrůstala s obrazovkami – s mobilem, TikTokem i nonstop připojením. Navíc čelí ekonomickému tlaku, drahé péči o děti a často na všechno zůstává sama bez podpory širší rodiny nebo komunity. Po celém dni bývají unavení a večer už prostě nemají sílu otevřít knížku a číst nahlas. Často vědí, že by měli, ale nezvládají to.

Podle odborníků to má dopad. Děti, kterým rodiče čtou, mají větší slovní zásobu, lépe chápou texty a dokonce i víc rozumí emocím druhých. Logopedka Dawna Duff připomíná, že čtení doma má velký vliv na to, jak se dítěti později bude dařit ve škole.

Čtení před spaním podle odborníků přitom nemusí být hodinové sezení s náročným příběhem. Stačí číst krátce, nebo si třeba jen povídat o obrázcích. Rodič nemusí přečíst všechno doslova – stačí, když si s dítětem chvíli sedne a věnuje se mu.

Poslanecká sněmovna schválila legislativní změnu, která psychiatrům umožňuje využít psilocybin v léčbě duševních onemocnění a to nejen v rámci klinických studií, ale i v praxi. Týká se to třeba pacientů s těžkými depresemi, úzkostmi, závislostmi, posttraumatickým stresem či existenciální úzkostí a onkologických pacientů.

Psilocybin je halucinogenní látka vyskytující se v některých druzích hub rodu Psilocybe. Patří mezi „rychlá antidepresiva“ – stačí jediná dávka a účinek může trvat až tři měsíce. Oproti konvenční léčbě, kde jsou účinky znatelné až po čtyřech týdnech užívání, představuje zásadní změnu. Látka má také nízkou toxicitu, téměř žádný potenciál k závislosti a pacienti zařazení do studií jí obecně velmi dobře snášeli.

Terapie psilocybinem smí probíhat pouze formou asistované psychoterapie, pod dohledem kvalifikovaných lékařů a výhradně ve zdravotnických zařízeních.

Nadační fond Psyres, který výzkum psilocybinu v Česku dlouhodobě podporuje, odhaduje, že se díky legislativní změně může terapie dostat k tisícům pacientů. Podle průzkumu by s léčebným využitím psychedelik souhlasilo 68 % Čechů.

V rozhovorech pro CzechCrunch popisovala ředitelka Psyresu Jana Bednářová, jak jí samotné psilocybin téměř za hranou života pomohl zvládnout hlubokou depresi — označila to takřka za zázrak. Uvedla také, že psilocybin otevírá tzv. neuroplastické okno – období, kdy je mozek otevřený novým léčebným vzorcům a terapiím, což pomáhá integrovat pozitivní změny. Česko se novinkou zařadilo mezi progresivní státy uznávající terapeutický potenciál psychedelik – vedle Austrálie, Kanady nebo amerických států Oregon a Colorado.

Dům na okraji vesnice přes dvacet let nikdo neobýval. Všechno se změnilo letos v dubnu, kdy ho zabydlela skupina lidí – vyházela z oken starý nábytek, nastěhovala vlastní věci a navrch přidala funkční profesionální alarm se vším všudy — včetně výstražné cedule na fasádě. Informoval o tom web Vice.

„Vnikli do cizího domu bez dovolení a teď ho brání, aby to náhodou neudělal někdo další,“ řekl pro server Burgos Conecta místní obyvatel. Squatteři se navíc na úřadě pokusili o registraci k pobytu. To jim sice nevyšlo, když se ale majitel objektu mezitím obrátil na policii, nestalo se také nic.

Skupina zabrala i přilehlé pozemky, kam si přivedla psy. Rozhodně to nevypadá, že by se místo chystali opustit. Kvůli španělským zákonům o squatterech může situace trvat ještě dlouho. Nezvaní obyvatelé si totiž můžou během pár desítek hodin zajistit dočasnou právní ochranu. Když k tomu připočítáte pomalé úřady, odlehlou polohu vesnice a laxnost policie, vzniká dokonalý recept na proměnu vetřelců ve „stálé nájemníky“ — s vlastním psem, alarmem a cedulí „nevstupovat“.

Roztoči rodu Demodex jsou běžnou součástí lidské kůže – najdeme je hlavně na obličeji, zejména kolem nosu, čela, brady nebo očních víček. Měří jen několik desetin milimetru, a i když jsou okem neviditelní, vyskytují se na každém centimetru kůže v počtu až pěti jedinců. Přes den se ukrývají hluboko v pórech, v noci však vylézají, aby se pářili a živili kožním mazem. O nové studii informoval web CNN.

Podle bioložky Alejandry Perotti z Britské university v Readingu si během spánku na našem obličeji doslova „užívají“. My přitom jejich párty podporujeme spánkovým hormonem melatoninem, který jim dodává energii. Roztoči nám na oplátku při svých nočních akcích pomáhají čistit pleť.

Ve většině případů o existenci našich drobných spolubydlících nemáme tušení. Pokud ale dojde k oslabení imunitního systému, mohou se přemnožit a způsobit kožní záněty, růžovku, akné nebo oční infekce. Lékaři pak doporučují šetrnou hygienu, retinoidy a v některých případech i cílenou léčbu.

Vědci také zjistili, že tito naši nenápadní společníci pomalu míří k evolučnímu konci – kvůli pohodlnému životu v bezpečném prostředí ztrácejí geny a přestávají se vyvíjet. „Roztoči nejsou nepřátelé,“ uzavírá Alejandra Perotti. „Jsou to naši staří známí a možná i poslední tvorové, kteří nás opravdu znají zblízka.“

Kočky tráví víc času očicháváním cizích lidí než těch, které už znají. Zní to jako detail, ale pro vědce z Tokijské zemědělské univerzity je to vodítko: kočky si zřejmě pomocí čichu dokážou spojit konkrétní pach se známým člověkem.

Vědci totiž vědí o vnímání a sociálním chování koček mnohem méně než třeba o psech nebo opicích. Kočky jsou nezávislé, nečitelné a jejich vztahy k lidem i ostatním zvířatům bývají subtilnější – o to cennější jsou proto jakékoli náznaky, že si lidi kolem sebe nějakým způsobem třídí.

Výzkumníci 30 kočkám nabídli plastové tuby s různými vatovými tampony. Jeden nesl pach majitele, druhý pach cizí osoby stejného pohlaví a třetí nebyl cítit vůbec. Pachy se sbíraly z podpaží, záhybu za uchem a mezi prsty na noze. Kočky zařazené do studie věnovaly mnohem víc času tubám s neznámým pachem než těm, co voněly po jejich člověku. Výzkumníci to interpretují jako důkaz, že zvířata umí rozeznat známé od neznámých lidí.

Zda ale poznají konkrétní osobu, zůstává otázkou. „V naší studii byly použity jen známé a neznámé pachy. Abychom zjistili, jestli kočka pozná konkrétního člověka, museli bychom testovat více známých pachů a sledovat specifické chování,“ říká spoluautor studie Hidehiko Učijama.

Odbornice na chování koček Serenella d’Ingeo připomíná, že delší očichávání nemusí znamenat víc zájmu nebo sympatií. „Nevíme, jak se zvíře při čichání cítí. Může být napjaté, nejisté, anebo prostě jen zvědavé,“ vysvětluje.

Studie také zaznamenala, že kočky po očichání často začaly třít hlavou o tubu. V kočičí řeči to podle vědců znamená: „Tohle je moje.“ Možná si zkrátka svět kolem sebe nejdříve testují nosem – a co projde, to si bez váhání přivlastní. Včetně nás.

Pižmová kachna jménem Jimmy se před časem nastěhovala do obytné čtvrti na Floridě a velmi rychle si vysloužila pověst nebezpečného souseda. Místní televize Fox 4 přinesla výpovědi několika obyvatel: James Sepulveda popsal, že si na verandě užíval západ slunce, když ho kachna nečekaně štípla do ruky a způsobila mu krvácející zranění. Další muž, Richard Guy, vypověděl, že na něj pták doslova zaútočil, když se ho pokusil odehnat.

Na pižmové kachny se ve Spojených státech obecně vztahuje dohoda o ochraně stěhovavých ptáků, ta ale platí jen v případě, že se zvíře v dané oblasti vyskytují přirozeně. A to není případ této konkrétní kachny – pižmovky hnízdí například v Texasu, Jimmy ale na Floridě žije mimo svůj přirozený areál.

Floridská komise pro ochranu přírody proto doporučuje takové kachny buď humánně utratit, nebo předat vědeckým a vzdělávacím institucím. Náklady na jejich odchyt a převoz si ale musejí hradit sami obyvatelé.

Místní rezidenti se proto nakonec obrátili na reportérku Bellu Line z televize Fox 4, která při natáčení na vlastní oči viděla, jak kachna číhá u domů a agresivně pronásleduje kolemjdoucí. A jeden nával kachního vzteku zažila při natáčení i na vlastní kůži.

Reportáž pak zaujala Marka Quadrozziho ze záchranné stanice Remarkable Rescues. Ten zvíře odchytil a pojmenoval Jimmy. „Je dost pravděpodobné, že ho někdo odchoval uměle. Tohle chování není běžné,“ řekl. Podle něj kachna neútočila ze zlé vůle, ale kvůli potřebě sociálního kontaktu s lidmi.

Přesto jsou obyvatelé rádi, že Jimmy našel nový domov a oni se mohou vrátit k pokojným západům slunce bez nečekaných štípanců.

Umí stříhat videa, spravovat sociální sítě, nebo si vybudovat vlastní značku. Ale když mají studenti z generace Z vyžehlit košili nebo si naplánovat nákup, obracejí se na Adulting 101 – workshopy, které je učí základním dovednostem pro život.

Kurzy nabízí třeba kanadská Univerzita Waterloo nebo Metropolitní univerzita v Torontu. Studenti se v nich učí, co znamenají úroky, jak vyčistit odpad nebo kdy si říct o pomoc. Důvod je prostý: řada z nich vyrůstala bez domácích povinností. „Nevím, jak vyměnit pneumatiku nebo zašít tričko. A taky myslím, že by se děti měly cvičit ve finanční gramotnosti,“ řekl pro kanadský rozhlas CBC jeden z frekventantů kurzu, student Aldhen Garcia.

Jeho spolužačka Bella Hudson souhlasí: „Ve škole nás naučili hodně věcí, ale ne to, jak se starat sám o sebe. Tyhle kurzy by měly být povinné.“ Podle vedení univerzit se mnozí studenti cítí zahlcení a nejistí, když se přestěhují do kampusu – a zmírnit tlak pomáhá právě přehledný návod na život.

Psycholožka Jean Twenge trend spojuje s takzvaným „helikoptérovým rodičovstvím“, tím, že ze škol zmizely předměty jako vaření nebo pracovní činnosti i tím, že spousta mladých zůstává bydlet s rodiči i dlouho po dvacítce. Výsledkem je úzkost, nerozhodnost a pocit, že neví, kde začít. Podle studie z Journal of Pediatrics navíc platí, že čím méně mají dospívající a adolescenti prostoru získat skutečné praktické dovednosti, tím víc trpí jejich psychika.

Pro starší generace může působit šokujícím dojmem, že si dnešní dvacátníci neumějí uvařit večeři nebo složit prostěradlo. Existuje ale i optimističtější pohled: možná generace Z není neschopná – jen otevřeně žádá o to, co předchozí generace také potřebovaly, jen o tom mlčely.

„Chceme, aby lidi víc zvedali hlavu. Uvědomili si, že město nejsou jen fasády, ale vrstvy příběhů, rozhodnutí, rukopisů,“ říká pro server Czechdesign Štěch, který společně s Burešem stojí za projektem Modernist Prague. Ten vznikl jako instagramová databáze pražských modernistických činžáků.

„Když víte, kdo dům navrhl, kdy a proč, začnete číst město jinak,“ vysvětluje Štěch, podle kterého procházky poskytnou nejen výklad, ale zejména otevřou nový pohled na známé prostředí.

Podle autorů je kvalita nejenom v notoricky známých památkách, ale i v na první pohled nenápadných, ale architektonicky významných domech. Mezi ně patří třeba činžovní domy, které podle Bureše často zůstávají ve stínu veřejných staveb.

„Plně elektrifikované, s výtahy, centrálním topením, vestavěným nábytkem. Technicky špičkové, ale také krásné,“ zmiňuje Bureš takzvané elektrické domy z druhé poloviny 30. let.

Spolu s rostoucím zájmem o procházky roste i počet tras. Autoři začali nejprve v Holešovicích, poté přidali Vinohrady a v současnosti připravují trasy po Vršovicích, Nuslích, Bubenči, Smíchově nebo Malé Straně.

Procházky jsou jak v českém, tak anglickém jazyce a vstupenky je možné zakoupit přes platformu GoOut.