Provokatérka, feministka a milovnice ukulele Amanda Palmer vydává paměti

Spotify v roce 2024 vyplatilo hudebníkům, vydavatelstvím a dalším subjektům přes 10 miliard dolarů, celkové platby platformy za celou její historii pak dosáhly 60 miliard dolarů. Její roční výplaty jsou desetkrát vyšší než tržby největších obchodů s CD v době jejich největší popularity. Spotify zároveň dominuje streamovacím službám, drží 31,7 % trhu, a streamování samotné dnes tvoří 89 % všech příjmů hudebního průmyslu.

Navzdory těmto rekordním výplatám čelí Spotify dlouhodobé kritice. Umělci si stěžují, že dostávají příliš malý podíl z celkových příjmů platformy. Spotify se ale brání tím, že dnes je na platformě mnohem více hudebníků než kdy dříve, takže prorazit a vydělat si slušné peníze je stále těžší.

Podle výroční zprávy Loud & Clear, kterou Spotify zveřejňuje, aby transparentně ukázalo, kolik peněz vyplácí, došlo u méně známých hudebníků k výraznému růstu příjmů: 100 000. nejposlouchanější umělec vydělá 6 000 dolarů ročně, což je desetkrát více než před deseti lety, a 10 000. nejposlouchanější umělec si přijde na 131 000 dolarů, což je čtyřnásobný nárůst. Průměrný výdělek na milion streamů přesahuje 10 000 dolarů, nutno ale dodat, že většinu této částky si mezi sebou rozdělí vydavatelství a promotéři.

Spotify se navíc potýká s podezřením, že část peněz vyplácených hudebníkům ve skutečnosti míří zpět do jeho vlastní kapsy. Novinářka Liz Pelly v knize Mood Machine odhalila, že platforma spolupracuje s produkčními firmami, které vytvářejí levnou hudbu, určenou speciálně pro Spotify playlisty. Tato hudba se pak objevuje v oblíbených seznamech skladeb, kde generuje miliony přehrání, ale protože není chráněna tradičními autorskými právy, Spotify za ni platí výrazně méně.

Zjednodušeně řečeno – pokud si pustíte oblíbený playlist s relaxační hudbou nebo instrumentálními skladbami, je možné, že posloucháte skladby „umělých umělců,“ kteří ve skutečnosti neexistují. A zatímco běžným hudebníkům Spotify vyplácí standardní podíly, u těchto speciálních skladeb si většinu výdělků nechává pro sebe.

CEO společnosti Spotify Daniel Ek se brání, že platforma platí férově, ale nemůže ovlivnit, kolik peněz si ponechají hudební vydavatelství. Umělci jako islandská zpěvačka Björk přesto tvrdí, že streamování dramaticky snížilo příjmy hudebníků, takže se nyní musí spoléhat hlavně na koncerty.

Lékaři ve švýcarském Neuchâtelu rozšiřují tradiční léčebné metody o „umění na předpis“. Místo léků tak pacienti mohou získat vstupenky do muzeí nebo botanické zahrady, kde se mají odreagovat a zapomenout na stres i zdravotní potíže.

Podle lékařky Patricie Lehmann, která se na programu podílí, může kultura pomoci lidem s duševními poruchami, chronickými nemocemi i vyhořením. „Dává jim to možnost uniknout na chvíli od starostí a bolesti a místo toho se soustředit na krásu a objevování,“ vysvětlila.

V rámci pilotního projektu v Neuchâtelu zdarma rozdají 500 lékařských předpisů na návštěvu tří muzeí a botanické zahrady. Jednou z prvních účastnic je 26letá žena trpící vyhořením, která svou zkušenost popsala slovy: „Přináší to trochu světla do temnoty.“

Inspirací pro vznik projektu byla studie Světové zdravotnické organizace z roku 2019, která zkoumala vliv umění na zdraví. Během pandemie COVID-19 se navíc ukázalo, jak zásadní dopad na psychiku mělo uzavření kulturních institucí.

„To pro nás byl zásadní okamžik,“ říká Julie Courcier Delafontaine, vedoucí kulturního odboru města, která na realizaci nové terapie spolupracuje. „Uvědomili jsme si, že kultura je nejen zážitkem, ale také nástrojem k psychické pohodě.“

Pilotní projekt poběží rok a pokud se osvědčí, mohl by se rozšířit i na další formy umění. Pacienti by pak dostávali také například lístky do divadla. Autoři projektu doufají, že v budoucnu zdravotní pojišťovny uznají kulturu jako terapeutický nástroj a začnou ji hradit.

Pití vody s chlorofylem je virální trend – na TikToku má hashtag #chlorophyll přes 81 milionů zhlédnutí. Influencerky ho vychvalují jako elixír pro krásnější pleť, lepší trávení a více energie. Sklenice vody s tmavě zeleným koncentrátem vypadá efektně, co na to ale říká věda?

Chlorofyl je zelený pigment, který rostlinám pomáhá přeměnit světlo na energii. V přirozené formě ho najdeme ve třeba špenátu, brokolici nebo kiwi. „Volně dostupné doplňky stravy se ale připravují jen z jeho syntetické verze – chlorofylinu, který je lépe rozpustný ve vodě a místo hořčíku obsaženého v přírodním chlorofylu obsahuje měď,“ vysvětluje Vijaya Surampudi, docentka medicíny z Kalifornské univerzity v Los Angeles.

Historie chlorofylu jako léčebného prostředku sahá už do 30. let 20. století. Ve 40. letech se používal ke zmírnění zápachu otevřených ran, v 50. letech se přidával do žvýkaček nebo mýdel. Zájem o chlorofyl časem opadl, kolem roku 2010 se ale znovu objevil – tentokrát díky YouTuberům, kteří jej začali zelený prášek přidávat do svých fitness nápojů.

Podle některých studií může chlorofyl blokovat karcinogeny, působit jako antioxidant a chránit buňky před vnějšími toxiny. Odborníci ale současně varují, že důkazy o jeho přínosech pro lidský organismus jsou jen omezené a většina studií v minulosti proběhla na zvířatech. Mezi možná rizika užívání syntetického chlorofylu patří třeba zvýšená citlivost na sluneční záření, možná interakce s jinými užívanými léky a v extrémních případech i otrava mědí.

Řada lidí věří, že jim chlorofylová voda skutečně zlepšila pleť, skeptici ale tvrdí, že hlavním důvodem je spíše lepší hydratace. Pro zvýšení příjmu chlorofylu je podle nich nejlepší jíst zelenou listovou zeleninu. Pití vody a zdravá strava jsou navíc také podstatně levnější.

Heikki Päätalo, správce majetku Svazu farností v Tampere, uvedl, že svaz chce dobře využít plýtvanou energii. „Z hlediska životního prostředí je to pro nás důležitá otázka,“ řekl. Energetická společnost Kangasalan Lämpö, která zajišťuje dálkové vytápění, o této iniciativě zahájila předběžná jednání. V současné době přebytečné teplo prochází kondenzátorem a je vypouštěno do ovzduší, takže jeho nasměrování do dálkového vytápění by mělo také pozitivní dopad na životní prostředí, píše finské Yleisradio.

Podle Päätala se velké investice neprovádějí pouze kvůli ekologickému přístupu, ale musí mít také finanční smysl. V tomto případě by se investice do dálkového vytápění vrátila za méně než deset let. Podle zákona však krematorium nesmí být provozováno za účelem dosažení zisku. „V praxi by případný finanční přínos šel na poplatky zákazníků. Jinými slovy, poplatky za kremaci by klesly,“ vysvětlil.

Zachycování přebytečného tepla z krematorií však není novým fenoménem. Podle Hospodářské komory helsinského regionu je teplo z krematorií již nyní odváděno do sítě dálkového vytápění v Espoo. Pokud se farní svaz a společnost Kangasalan Lämpö dohodnou, mohlo by přebytečné teplo z krematoria vytápět domy v oblasti již příští zimu.

V rámci alternativních zdrojů tepla již existuje spousta ekologických možností vytápění, které snižují uhlíkovou stopu. Britská organizace Energy Saving Trust jmenuje například tepelná čerpadla zachycující venkovní teplo ze země či vzduchu, solární ohřev vody nebo systémy na biomasu. Spalováním dřeva sice dochází k emisím oxidu uhličitého, ale na mnohem nižší úrovni než při spalování uhlí nebo ropy.

Ratu Thalisa, muslimská transgender žena s téměř 450 tisíci sledujících na TikToku, ve svém živém vysílání reagovala na komentář uživatele, který jí doporučil ostříhat si vlasy, aby vypadala víc jako muž. Na to trans žena odpověděla obrázkem Ježíše Krista v ruce: „Neměl bys vypadat jako žena. Měl by sis ostříhat vlasy tak, abys vypadal jako jeho otec.“ Informoval o tom web CNN.

V důsledku toho na TikTokerku podalo pět křesťanských skupin stížnost indonéské policii na údajné rouhání, což vedlo 8. října 2024 k Thalisině zatčení, napsal web CNN. Indonéská influencerka byla nakonec odsouzena ke dvěma letům a deseti měsícům vězení. Kromě trestu odnětí svobody soud Thalise nařídil zaplatit pokutu ve výši přibližně 142 tisíc korun. Rozsudek ostře kritizují organizace na ochranu lidských práv, včetně Amnesty International, která jej označila za šokující útok na svobodu projevu Ratu Thalisy a vyzvala k jeho zrušení, informoval server BBC.

„Indonéské úřady by neměly používat Zákon o elektronických informacích a transakcích (EIT) k trestání lidí za komentáře na sociálních sítích,“ uvedl v prohlášení výkonný ředitel Amnesty International Indonesia Usman Hamid.

Thalisa je jednou z několika lidí, kteří byli v posledních letech odsouzeni za rouhání, většinou v souvislosti s islámem. Indonésie je domovem mnoha náboženských menšin, včetně buddhistů, křesťanů a hinduistů. Naprostá většina Indonésanů jsou však muslimové – většina případů, které byly shledány v rozporu se zákonem EIT, se obvykle týkala náboženských menšin, které údajně urážely islám. Případ Thalisy jakožto muslimky obviněné z podněcování nenávisti vůči křesťanství, je tak méně obvyklý.

Žena jménem Xu žijící v Chang-čou ve východní Číně si v roce 2011 pořídila dobrmana jménem Joker. Po operaci nádoru, kterou zvíře podstoupilo v 9 letech, přišly další problémy se srdcem a pes nakonec na podzim roku 2022 zemřel na infarkt, píše web South China Morning Post. Jeho majitelku ztráta čtyřnohého parťáka zasáhla. „Joker byl můj nejbližší přítel. Byl svědkem deseti let mého života, od studia až po kariéru,“ uvedla Xu.

Žena nenesla předčasné úmrtí svého mazlíčka dobře – začala trpět nespavostí, měla oslabenou imunitu, v důsledku čehož byla pravidelně nemocná. Vzhledem ke svému lékařskému vzdělání Xu dlouhodobě sledovala pokroky v čínském výzkumu klonování domácích zvířat. Od roku 2017, kdy byl v zemi představen první klonovaný pes, se radila s různými odborníky na klonování a zkoumala proveditelnost tohoto postupu. Po dlouhém zvažování se rozhodla ke klonování Jokera přistoupit, uvedl server The Economic Times.

Za zákrok Xu předem zaplatila přes 500 tisíc korun. Proces zahrnoval odebrání vzorku kůže z Jokerova břicha a špiček uší. Genetický materiál byl poté použit k vytvoření embrya, které bylo implantováno náhradní matce. Podle odborníků se klonovaná zvířata vzhledově i osobnostně velmi podobají svým originálům, přičemž u nich není zvýšené riziko zdravotních problémů nebo předčasného stárnutí.

Přibližně o rok později obdržela Xu potvrzení, že klonování bylo úspěšné. Každých 15 dní dostávala ultrazvukové zprávy a aktualizovaná videa, která sledovala růst štěněte. Před lunárním novým rokem 2024 se vydala do střediska a vyzvedla si štěně, které pojmenovala Little Joker.

Xu si rychle všimla podobností mezi Jokerem a Little Jokerem, a to jak co do vzhledu, tak i vlastností. Navzdory všem podobnostem ale Xu přeci jen uznala, že Little Joker nikdy nemůže nahradit originál. Péče o nového psa jí však poskytla útěchu a pomohla jí zmírnit bolest ze ztráty. Když se Xu podělila o svůj příběh na sociálních sítích, reakce byly smíšené. Někteří zjišťovali, zda proces klonování zvířatům neškodí. Žena veřejnost ujistila, že o náhradní zvířata bylo v klonovacím centru dobře postaráno a že mnohá z nich byla později adoptována milovníky domácích zvířat.

Když černihivští herci před časem zkoušeli Shakespearova Krále Leara, několik z nich bylo povoláno do války. „Zůstaly jen ženy. A tak jsme si řekli: Když mohli muži v Shakespearově době hrát ženské role, proč to nezkusit obráceně?“ říká ředitel divadla Roman Pokrovskyi.

Celkem se od začátku ruské invaze k ukrajinské armádě připojili čtyři herci a pět dalších pracovníků divadla. Dnes na jevišti vystupují jen dva muži a většinu technických i hereckých prací zajišťují ženy.

Například všechny role v inscenaci Hetman, hře o Ivanu Mazepovi, hrají výhradně ženy. Tento kozácký vůdce v 17. století bojoval proti ruské nadvládě a jeho odkaz zůstává na Ukrajině aktuální i dnes.

Herečka Ruslana Ostapko se při vzpomínce na kolegy na frontě rozpláče. „Je to bolest celého národa,” říká. Kromě hraní herci pomáhají i jinak – v divadle se pletou maskovací sítě a organizují sbírky na vojenské vybavení.

Někteří kolegové se už nevrátí. „Náš herec Kostiantyn Slobodeniuk je nezvěstný. Zvukař Dmytro Pohuliaylo zmizel v roce 2024,” říká herec Oleksii Bysh. Další člen souboru padl při ukrajinské protiofenzívě v Kursku.

Černihivská kulturní scéna válku tvrdě pocítila. Město v blízkosti ruských hranic, v minulosti obklíčili a ostřelovali. Mnoho uměleckých institucí bylo zničeno nebo těžce poškozeno. „Ničení naší kultury znamená ničení naší budoucnosti,” říká Oksana Tunik-Fryz, vedoucí Rady pro umění a kulturu při Oblastní správě Černihivu.

Navzdory neustálým ruským útokům divadlo pokračuje v práci. Před každým představením zazní varování, že při leteckém poplachu bude hra přerušena. Toto oznámení nahrál herec, který je dnes nezvěstný.

Přesto soubor odmítá přestat hrát. Pro mnohé je divadlo nejen místem umění, ale i symbolem odolnosti. „Naši kolegové bojují na frontě a my bojujeme tady – svou kulturou, která nás drží pohromadě,” říká jedna z hereček. „Dokud budeme hrát, dokud bude znít náš jazyk a naše příběhy, nepřestaneme existovat.”

Je to myšlenka, kterou si lidé kladou už dlouho: Vidíš stejné barvy jako já? Je tvoje červená stejná jako moje červená? Vnímání je obtížně měřitelná věc, ale vědci zjistili, že barvy na většinu z nás pravděpodobně působí velmi podobně – i když to vůbec nemusí znamenat, že je skutečně stejně i vidíme.

Naše osobní zkušenosti a perspektivy jsou tak jedinečné, že je téměř nemožné vědecky měřit, zda vnímáme stejnou věc stejným způsobem – a to i v případě tak zdánlivě jasného pojmu, jako je barva. Aby na tuto otázku odpověděli, zaměřili se vědci v novém výzkumu na červenou barvu a na filozofický koncept nazývaný „qualia“, což je termín popisující subjektivní vědomý prožitek člověka. Jinými slovy, nezjišťovali při své práci jen to, zda fyzicky vidíme stejnou barvu, ale spíše to, jaký pocit v nás jednotlivé barvy vyvolávají.

Tým vědců z Japonska, Velké Británie a Austrálie proto požádal účastníky speciálního výzkumu, aby hodnotili podobnost mezi 93 barvami a snažili se při tom zachytit co nejjemnější nuance mezi jednotlivými odstíny. Ve své studii popsali metodologii své práce jako hledání „nejlepší shody mezi strukturami qualia pouze na základě vnitřních vztahů.” Barvy záměrně ponechali nepojmenované, aby účastníci mohli vytvářet vlastní asociace bez vnějšího vlivu.

Výsledky ukázaly, že navzdory individuálnímu vnímání jsou naše vjemy při pohledu na barvu často velmi podobné. Toto všeobecné sladění individuální percepce barev naznačuje, že pravděpodobnost, že by naše vlastní definice určité barvy byla zásadně odlišná od definice někoho jiného, je velmi nízká. Sečteno a podtrženo: prozatím nejsme schopni prokázat, že červená, kterou vidíš ty, je naprosto totožná s tou, kterou vidím já. Ale pokud se oba shodneme na tom, že působí jako červená, možná to je vše, co potřebujeme.

Samci chobotnic kroužkovaných mají speciální strategii, jak se ochránit před sežráním během páření – vstřikují svým partnerkám do těla jed tetrodotoxin, silný neurotoxin, který je dočasně paralyzuje. Nová studie zjistila, že samec přesným kousnutím vpouští jed přímo do aorty samice. Ta je přibližně dvakrát až pětkrát větší než on a po páření svého partnera často sežere.

Chobotnice kroužkovaná je drobný, ale vysoce jedovatý hlavonožec, který se vyskytuje v mělkých útesech a přílivových tůních. Jeho jed je smrtelný i pro člověka. Objevilo se také několik případů otrav u mořských želv, které chobotnici omylem pozřely.

Během kopulace trvající až 75 minut se paralyzovaná samice přestane hýbat a její zorničky přestanou reagovat na světlo. Žádná ze samic zařazených do výzkumu však nezemřela a druhý den normálně přijímaly potravu, což naznačuje, že jsou vůči tetrodotoxinu relativně imunní.

Sexuální kanibalismus je u chobotnic poměrně rozšířený a samci různých druhů těchto živočichů si proto vyvinuly metody, jak páření přežít – někteří obětují svou rozmnožovací končetinu, jiní se páří na dálku. Samci chobotnic kroužkovaných ale kvůli krátkému pářícímu chapadlu musí vsadit na přímou konfrontaci.

Vědci považují tuto strategii za důkaz evolučních „závodů ve zbrojení“ mezi samci a samicemi. Jak říká hlavní autor studie zveřejněné ve vědeckém časopise Current Biology, Wen-Sung Chung z univerzity v Queenslandu: „Protože se samice zvětšily a zesílily, museli si samci vyvinout speciální taktiku, aby zajistili přenos svých genů do další generace.“