Zalepte svou webkameru neprůhlednou páskou, doporučuje ředitel FBI

Ještě donedávna byly korektory a oční krémy symbolem boje za svěží vzhled. Teď se z kruhů pod očima stává ozdoba. Současnou ikonou stylu je podle webu WWD Wednesday Addams v podání Jenny Ortegy v novém seriálu Tima Burtona. Ortega se s tímto make-upem ukázala i na červeném koberci, ale její inspirace ale sahá dál do minulosti – k Angelině Jolie ve filmu Narušení nebo mladé Natalii Portman v Leonovi. Trend si oblíbily i Lily Rose-Depp, Gabbriette a influencerky Emma Chamberlain nebo Danielle Marcan.

Na TikToku pod hashtagem „tired girl makeup“ existují stovky návodů, z nichž některé mají přes 300 tisíc zhlédnutí. „Kruhy pod očima jsou šik, takže si na nich musíte dát záležet,“ říká influencerka Lara Violetta. Podle make-up artistky Kim Brown jde o „drsnou a cool oslavu autentičnosti.“

Tvůrci looku á la Wednesday sází na minimální množství použitých produktů a přirozený vzhled. Trend je opakem „clean girl“ estetiky – dokonale upravených tváří influencerů. „Tired girl není dívka, co tráví hodiny líčením. Má důležitější věci na práci,“ uvádí pro CNN maskérka Nirvana Jalalvand.

Farmakologická léčba ADHD, například methylfenidátem (v Česku nejčastěji známý jako Ritalin), může podle rozsáhlé studie publikované v British Medical Journal snížit rizika, která život s touto diagnózou obvykle provází. Výzkumníci sledovali téměř 150 tisíc lidí s nově diagnostikovaným ADHD a zjistili, že ti, kteří začali brát léky, měli o 17 % nižší pravděpodobnost prvního projevu sebevražedného chování, o 15 % menší riziko zneužívání návykových látek, o 12 % méně dopravních nehod a o 13 % nižší pravděpodobnost, že spáchají trestný čin.

U lidí s opakovanými problémy byl efekt medikace ještě výraznější – sebevražedné pokusy klesly po zahájení užívání léků o 15 %, zneužívání návykových látek a kriminalita o čtvrtinu a dopravní nehody o 16 %. Podle profesora Samauele Cortese z Univerzity v Southamptonu tak mohou zveřejněné výsledky studie pomoci pacientům lépe se rozhodnout, zda medikaci nasadit.

Snížení impulzivity a lepší soustředění, které medikace navozuje, podle odborníků vysvětlují nižší riziko nehod či násilných střetů. Profesor Stuart Kinner z Curtin University pro server BBC navíc dodává, že neléčené ADHD často vede k sebemedikaci alkoholem nebo drogami a to může zvýšit pravděpodobnost střetu se zákonem.

Studie ale podle webu New Scientist upozorňuje i na úskalí léčby: některé preparáty jsou obtížně dostupné a čekací doby na diagnostiku a jejich následné nasazení mohou být i v řádu let. Přesto výsledky naznačují, že medikace by měla být vnímána nejen jako prostředek ke zvládání základních příznaků, ale i jako prevence závažných důsledků ADHD.

Španělský tým zkoumá fenomén už deset let. Lidé s hudební anhedonií podle jeho zjištění netrpí poruchou sluchu ani celkovou dysfunkcí mozku a na jiná potěšení – třeba na jídlo, sex nebo finanční odměnu – reagují běžným způsobem. Chladnými je nechává pouze hudba. Jak píše web Vice.com, snímkování mozku ukázalo, že u těchto lidí chybí silné nervové propojení mezi sluchovou sítí, která zpracovává zvuk a centrem odměn, které reaguje na příjemné podněty. Výsledek? Ani ten největší hit u nich centra odměny v mozku prostě neprobudí.

Aby mohli výzkumníci lépe rozpoznat, kdo má k hudební anhedonii sklony, vytvořili takzvaný Barcelonský dotazník potěšení z hudby. Ten sleduje emocionální, sociální, fyzické i zvykové aspekty vztahu jednotlivce k hudbě. Lidé s hudební anhedonií v něm obvykle uvádějí, že nemají oblíbené písně, nikdy nezažili mrazení z tónů a necítí potřebu sdílet své hudební statistiky na Spotify – pokud ho vůbec používají.

Podle autorů studie může jít jen o jednu z forem obecnějšího jevu. U jiných lidí může být mozek „přeprogramovaný“ pro změnu tak, že s potěšením nereaguje třeba na jídlo, sociální kontakt nebo i na návykové látky. Roli může hrát genetika, prostředí nebo i drobné neurologické poškození, například úrazem.

Pro ty, které hudba nechává chladnými, má výzkum jednoduchý vzkaz: nejste vadní. Váš mozek je jen jinak zapojený – a potěšení nachází jinde než většina ostatních.

Britské univerzity zaznamenaly rekordní počet studentů, kteří během semestru pracují. Nová zpráva Higher Education Policy Institute (HEPI) ukazuje, že mnoho z nich musí odpracovat víc než 20 hodin týdně, aby pokryli své základní životní náklady. Na studium jim pak podle deníku The Guardian zbývá méně času a mizí i tradiční zkušenost s životem na univerzitě – méně se setkávají s ostatními, sportují, zapojují do spolků a tráví čas v kampusu.

„Podpora určená na základní potřeby je žalostně nízká. Studenti tak žijí v nevyhovujících podmínkách, pracují dlouhé hodiny nebo si půjčují na vysoký úrok,” řekl pro web Dazed Digital ředitel HEPI Nick Hillman.

Ani nejvyšší dostupná finanční podpora, určená jen studentům z nízkopříjmových rodin, aktuálně nepokryje ani polovinu nákladů na běžné studium. Zpráva proto navrhuje zavést minimální životní standard pro studenty – podle propočtů by měli mít k dispozici alespoň 260 liber týdně na živobytí bez nájmu a během tříletého studia tak dostat v průměru 61 tisíc liber.

Obraz studenta, který má čas filozofovat u piva, je tak prozatím jen nostalgickou vzpomínkou. Místo toho se z univerzitního života stává zápas o základní životní potřeby. Zavedení minimálního příjmu by mohlo vrátit britským studentům prostor nejen na studium, ale i na to, aby si své vysokoškolské roky opravdu užili – a ne je jen přečkali.

Rodina postaviček z pera Tove Janssonové poprvé ožila v roce 1945 v knize Mumínci a velká povodeň. Od té doby se stihli hlavní hrdinové – zvědavý Mumínek, pečující Mumínkova maminka, trochu roztržitý Mumínkův tatínek a jejich pestrá parta přátel – objevit v osmi knihách, několika televizních adaptacích, dvou tematických parcích a na jedné z nejznámějších kolekcí hrnků na světě.

Jak píše web Euronews, pro mnohé fanoušky je láska k Mumínkům celoživotní záležitostí. Britka Rosa Senn si na oslavy do Tampere přivezla nejen manželku Lizzie, ale i plyšového Mumínka, který kdysi sloužil jako „spojka” při jejich vztahu na dálku a později na svatbě nesl prstýnky. Německý pár Stefanie a Michael Geutebrückovi zase přiznává, že jejich sběratelská vášeň došla tak daleko, že celý jejich byt prý „vypadá jako obchod s Mumínky.”

Kouzlo Mumínků ale není jen v jejich roztomilosti. Tove Janssonová vytvořila jejich svět v napjaté poválečné době nejen pro odlehčení, ale také jako prostor pro témata jako přátelství, láska, hledání bezpečí a svoboda. Do příběhů se dostala i její vlastní zkušenost – například postava Tiki je inspirovaná její partnerkou, umělkyní Tuulikki Pietilä. Údolí Mumínků tak podle ABC News nenápadně prostupují i queer témata.

Letos se sice objevila drobná kontroverze, když newyorská knihovna dočasně odstranila z výzdoby zlomyslnou chlupatou postavičku Stinkyho kvůli obavám z rasistické interpretace, ale pro většinu fanoušků zůstávají Mumínci hlavně symbolem laskavosti a komunity, která i po osmdesáti letech drží pevně pohromadě.

Podle statistického úřadu Evropské unie Eurostat využívalo loni umělou inteligenci 13,5 % firem v EU s více než deseti zaměstnanci, o rok dříve to bylo 8 %. Generativní AI navíc podle průzkumu Microsoftu a LinkedInu používá při práci 75 % tzv. knowledge workers – tedy odborníků a pracovníků v oborech založených na znalostech – po celém světě. Přestože má tato technologie zvyšovat produktivitu, může podle webu Euronews zároveň narušovat důvěru na pracovišti.

Studie publikovaná v International Journal of Business Communication zkoumala reakce více než tisícovky amerických zaměstnanců na e-maily napsané s různou mírou pomoci AI. Hodnotila také, jak často respondenti umělou inteligenci při práci používají sami.

Zatímco své vlastní nasazení AI lidé posuzovali shovívavě, u nadřízených byli kritičtější – zvlášť pokud bylo zřejmé, že technologie pomohla s více než jen pravopisem či stylistickými úpravami. U zpráv s vysokou mírou AI asistence považovalo nadřízeného za upřímného jen 40 % dotázaných, zatímco u e-mailů s minimální pomocí umělé inteligence to bylo 83 %.

Vnímání použití AI se navíc měnilo podle účelu zprávy. U čistě informačních e-mailů zaměstnancům použití technologie příliš nevadilo. Pokud ale šlo o motivační nebo osobní sdělení, přijímali její zapojení výrazně hůře. Píše o tom také web Univerzity v Arizoně.

Podle spoluautora studie Anthonyho Comana tak může používání AI při komunikaci ze strany nadřízeného snadno oslabit jeho autoritu – přestože k sobě samým jsou zaměstnanci v tomto ohledu podstatně smířlivější.

Za projektem stojí podle webu South China Morning Post devětadvacetiletý turista Thibaud Monney. V roce 2023 při výstupu na Dent de Broc zapsal do návštěvní knihy povzdech, že příště by rád stál na vrcholu ve dvou. Kolegové mu pak navrhli, aby na vybrané vrcholy umístil speciální červené sešity pro další „hledající“. Dnes je jich v horách sedm a stránky se plní vzkazy tak rychle, že je občas nestíhá pravidelně vyměňovat.

Princip je jednoduchý – ten, kdo do zápisníku napíše, má s ostatními něco společného: zvládl túru, má rád hory a přírodu. „Je to dobrý filtr,“ říká Cathy, která si prostřednictvím sešitu domluvila rande s Patrickem – vyrazili spolu na zimní procházku zakončenou piknikem.

Zápisníky obsahují podle webu Swissinfo vzkazy od romantiků i odvážných dobrodruhů. Jeden hledá „milovnici metalu a tetování“, jiný o sobě píše, že je „vášnivý lyžař a horolezec“. Myšlenka už se ujala i za hranicemi – zakladatel Monney dostal zprávy, že se sešity našly i v dalších švýcarských kantonech a dokonce i v Argentině.

Podle Monneyho má tahle metoda oproti seznamovacím aplikacím jasnou výhodu. „Nemusíte vybírat podle fotky a swipovat. Jediný algoritmus je tady dosažení vrcholu,” směje se. Samotné hory navíc fungují jako přirozený filtr i podle kondice přispěvatelů – od snadno přístupného La Vudalla až po náročný Vanil de l’Ecri, kam se dostanou jen ti nejzkušenější.

A Thibaud Monney? I on si našel lásku. Sice ne zapsáním vzkazu do červeného sešitu, ale díky odvysílání televizní reportáže o Horském Tinderu. „Teď jsem šťastný,“ uzavírá.

Ten dostal jméno Satyrex a zahrnuje pavouky, jejichž palpy – tedy specializované „nástroje” pro přenos spermatu – dosahují až čtyřnásobku délky hlavohrudi. U jednoho rekordního exempláře měří tato končetina dokonce pět centimetrů, zatímco celé pavoučí tělo má čtrnáct centimetrů. Podle hlavního autora studie Alireze Zamaniho z Univerzity ve finském Turku může být důvodem nutnost „bezpečnostního odstupu“ při páření. Samice některých sklípkanů mají totiž pověst kanibalek, které po aktu rády napadají svého partnera. Píše o tom server Vice.com.

Nové druhy Satyrex arabicus, ferox, somalicus a speciosus se podle serveru Science Alert podařilo před časem najít v Saúdské Arábii, Jemenu, Ománu a Somalilandu. Jeden z nich, Satyrex ferox, má kromě rozměrné výbavy i pořádně výbušnou povahu – při vyrušení se vztyčí a syčí, což mu vysloužilo latinský přívlastek, který v překladu znamená „divoký“. Rodové jméno Satyrex pak spojuje slovo „satyr“ – chlípného pokušitele z antických legend – s latinským „rex“, tedy králem. Výsledek? Titul pro nové šampiony v délce pavoučích genitálií.

To, že se pavouci v taxonomii často rozdělují podle velikosti a tvaru pohlavních orgánů, není nic neobvyklého. U těchto sklípkanů ale nejde jen o drobný rozdíl – jejich výjimečné proporce úplně změnily způsob, jak je vědci museli klasifikovat. „Alespoň u sklípkanů se zdá, že na velikosti opravdu záleží,“ dodává Alireza Zamani.

Denní poplatek ve „falešné kanceláři“ bývá podle serveru BBC asi 30 až 50 jüanů (zhruba 100–170 korun) a často zahrnuje přístup k internetu, vybavenému pracovnímu stolu a někdy i oběd, svačinu nebo nápoje. V městech jako Šanghaj, Šen-čen nebo Nanking tak nezaměstnaní lidé můžou několik hodin sedět u počítače. Jak čas využijí, to už je na nich. A tak někteří v „pracovní době“ hledají skutečnou práci, jiní třeba píšou online romány nebo zkouší rozjet vlastní start-up.

Třicetiletý Shui Zhou začal chodit do „Pretend To Work Company“ poté, co mu zkrachoval podnik s jídlem. Teď tam tráví čas od osmi ráno až do jedenácti večer, obklopený pěti „kolegy”, se kterými sdílí nejen prostor, ale i společné večeře. „Je to jako pracovat v týmu,“ říká Zhou, který falešnou kancelář navštěvuje už víc než tři měsíce a fotky od pracovního stolu čas od času pošle pro klid svým rodičům.

Zkušenost s předstíráním práce má i třiadvacetiletá absolventka Xiaowen Tang. Její univerzita požaduje, aby studenti do roka od promoce doložili pracovní smlouvu nebo praxi v oboru. Tang proto poslala škole fotky z pronajatého pracovního místa – ve skutečnosti ve vyhrazeném čase psala vlastní romány na internet. „Když už chceš podvádět, tak pořádně,“ směje se.

Podle odborníků z webu Trading Economics jde o důsledek vysoké nezaměstnanosti mladých, která v Číně přesahuje 14 %. Majitel jedné z těchto kanceláří říká, že neprodává pracovní místo, ale „důstojnost a pocit, že nejste k ničemu“. Sám byl po krachu svého obchodu také nějaký čas nezaměstnaný a ví, jak snadno člověk bez práce ztratí motivaci něco dělat.

Zatímco pro některé je „předstírání práce“ jen dočasným řešením, pro jiné je podle webu The Economic Times startem k opravdové kariéře. Třeba Shui Zhou ve své „kanceláři” aktuálně studuje umělou inteligenci – a věří, že právě tahle dovednost mu pomůže získat skutečné místo.