Zpěv při vaření je dobrý zvyk. Věřím, že pomůže uvařit lepší jídlo, říká Pavel Maurer

Napsal mi také, že proto nerad chodí do restaurací, neboť si myslí, že většina kuchařů vaří spíše ve stresu než v pohodě a on to v jídle cítí. Já musím říci, že na tom něco je, ale současně také musím bránit spoustu kuchařů, které osobně znám a kteří mne nechali i malinko nahlédnout pod pokličku svého svatostánku.

Záleží na povaze a plánování

Ne všichni jsou ve stresu, a také dost záleží na jejich povaze a též, jak si to dokáží naplánovat, zorganizovat a zařídit. Pokud si někdo otevře hospodu s malou kuchyní a velkým počtem židlí, nemůže tenhle nepoměr nikdy dostihnout.

Pokud si kuchař neudělá pořádnou přípravu jídla a surovin dopředu, tak to prostě nezvládne, a když si šéfkuchař hrdě a nezodpovědně napíše na jídelní lístek 100 různých pokrmů, aby to vypadalo dobře, nikdy to nemůže dokázat v dobré kvalitě a duševní pohodě.

Pražská restaurace Alcron dostala michelinské hvězdičky, kuchaři Roman Paulus (vlevo) a Enrico Neie|foto: Filip Jandourek

Profesionálové bez nervů

Když ovšem přijedete třeba do vesnice Horní Dubenky do Bistrot de Papa, vidíte rovnou do pánviček v otevřené domácí kuchyni a papá se usmívá. Šéf Jan Kracík z Port-au-feu je na place také vždy v pohodě. Jeho podnik má málo stolů a on se může věnovat vysoké gastronomii a každému hostu zvlášť. Nikdy jsem jej neviděl v nervech.

Další třeba David Grunza, co vařil v Peci pod Sněžkou, v Rakousku a nyní ve Špindlerově Mlýně, ten nad plotnou úplně září. A Jiří Štift z Mandarinu, Roman Paulus z Alcronu nebo David Šašek z Arie, to je úžasná symfonie jídla a pití a k tomu jejich klidný úsměv na tváři.

I když mají restauraci plnou hladových hostů, ani nehnou brvou, že by je to nějak znervózňovalo. Vše klape jako hodinky. Nevím, kolik profesionálních kuchařů si při práci také ještě zpívá, ale každopádně je to dobrý zvyk. A já věřím, že jim to možná i trochu pomůže uvařit lepší omáčku, nebo usmažit chutnější řízek.