Pamětník vzpomíná: před 71 lety se mu podařilo utéct z Osvětimi

Kazimierz Albin dorazil do Osvětimi úplně prvním transportem v červnu 1940. V té době ještě na útěk z tábora nemyslel.

„To byl dlouhý proces. Na začátku se pár vězňů pokusilo o útěk, ale pokaždé to skončilo šílenými represemi v táboře. Okamžitě Němci vybrali deset vězňů a nechali je k smrti vyhladovět. To nás zastrašilo,“ říká pan Albin.

„Na začátku, po prvním transportu vězňů do Osvětimi, bylo pokusů o útěk velmi málo. Bylo to totiž spojené s obrovským rizikem. Vězeň, kterého při útěku chytli, byl okamžitě zastřelen. Pokud utekl, odnesli to jeho blízcí a vězni v táboře. Represe byly velmi přísné,“ potvrzuje šéf archívu v Osvětimi Wojciech Plosa.

Na jednu stranu jsme všichni chtěli utéct a přidat se k podzemnímu hnutí, k polské Zemské armádě. Chtěli jsme bojovat proti Němcům. Na druhou stranu jsme si byli vědomi možných represí,“ pokračuje pan Albin.

Svůj útěk plánoval půl roku. Věděl, že sám to nezvládne: „Pouze s někým, ne ve velké skupině, maximálně ještě s jedním nebo se dvěma kamarády. Seznámil jsem se s vězněm, který předtím nosil tajné zásilky přes Tatry. Věděl jsem, že má zkušenosti, že na tom bude fyzicky dobře. Čekali jsme na vhodné počasí. Chtěli jsme utéct v zimě. Němci věřili, že v mrazu nikdo utíkat nebude.“

Němci nedávali pozor

Je sobota 27. února 1943. Celkem sedm vězňů zatoužilo po svobodě. Mezi nimi byl i Kazimierz Albin.

„Utíkal jsem proto, že jsem chtěl bojovat proti nacistům. To mě popouzelo k útěku. Mám takový charakter. Nevzdávám se,“ říká.

„Nestávalo se často v historii Osvětimi, že by najednou utekla tak velká skupina vězňů. Většinou takový útěk skončil tragicky. Pan Albin měl velké štěstí. Němci ten večer nedávali pozor. Prostě popíjeli, bavili se, alkoholem nešetřili a ztratili pozornost. Toho vězni s panem Albinem využili a utekli,“ připomíná Wojciech Plosa.

Najednou ticho v táboře přerušila siréna. „Siréna nebyla jen varováním uvnitř tábora, ale bylo ji slyšet kilometry daleko. Všichni věděli, že někdo z vězňů musel utéct. Několik hodin jsme se téměř nezastavovali,“ vzpomíná pan Albin.

Věděl, že živého ho Němci nedostanou. „Utíkal bych, aby mě raději zastřelili. A později jsem u sebe nosil zbraň a věděl jsem, že se zastřelím. V žádném případě jsem se nechtěl dostat do rukou Němců, aby mě mučili a mohl jsem jim něco vyzradit. Nevíte, jak se totiž v takové krajní situaci zachováte, jestli nepodlehnete,“ přiznává stále vitální muž.

Vězně útěk neohrozil, trpěla rodina

Svým útěkem ostatní vězně neohrozil. Nikdo kvůli němu netrpěl. Potvrzují to materiály v archívu.

„To je zajímavé. Můžeme se opřít pouze o výpovědi vězňů, ale z nich vyplývá, že po útěku pana Albina nenastaly žádné tvrdé tresty. Byla siréna, byl poplach a počítání vězňů, atmosféra byla velmi nervózní, ale rozhodně Němci nikoho nepopravili,“ dodává Wojciech Plosa.

Ale potrestána byla rodina pana Albina. Jeho matku a sestru zatklo gestapo a převezlo do Osvětimi.

„Neměl jsem tušení, že to tak může dopadnout. Pokud bych věděl, že matku zatknou, nevím, jestli bych se pokusil utéct. Těžko říct. Byl jsem tehdy v takovém stavu, že jsem měl na mysli jediné: Je válka a tak musím bojovat proti Hitlerovi,“ přemítá pan Albin.

Příběh má nečekaně šťastný konec. Celá rodina pana Albina válku přežila. Útěk z koncentračního tábora zásadně změnil jeho pohled na svět. „Můžu říct, že jsem se poté nebál žádné výzvy. Věděl jsem, že si poradím v jakékoliv situaci. Díky útěku z Osvětimi jsem získal sebevědomí, vnitřní sílu,“ uzavírá pan Albin.

Zvětšit mapu: vyhlazovací koncentrační tábor v polské Osvětimi (Auschwitz I)