Japonci bojují s následky katastrofy s pokorou a odvahou

Televize nabízí záběry sanitky odvážející zraněné, obcí, které ještě před třemi dny byly plné života, ale dnes jsou z nich pouze trosky, projevy politiků a expertů informujících o vývoji v jaderné elektrárně ve Fukušimě. Na obrazovku je v malém pokoji doslova nalepeno pět mladých mužů. A já spolu s nimi.

„Bál jsem se elektrárny, měl jsem strach z toho, co může nastat. Proto jsem vzal auto a odjel. Benzín mám jen na cestu zpět, kdy se ale vrátím, netuším. V našem domě, kde bydlím, se zřítila část zdí, silnice jsou popraskané. Nebylo dobré tam zůstávat,“ svěřuje se mi 25letý Fukušima Naojuki.

Sedíme v hotelu vzdáleném od poškozených reaktorů zhruba 40 kilometrů. Jeho hlas se chvěje, mluví však s pokorou, přestože neví, co bude dělat dál.

„Jsem zaměstnán v jedné elektronické firmě. Teď spím tady, v hotelu, a v pondělí ráno se vydám do podniku. Máme totiž poradu, kdy se s vedením domluvíme, co dál. Sám to nyní nedokážu říct. Na druhou stranu vím, že tisíce dalších přežívají v katastrofálních podmínkách a já jim nechci blokovat místo. Mám auto, zatím si mohu vybrat i peníze z automatu a nějaké jídlo tu dostanu i v restauraci,“ dodává a jen potvrzuje, jak se Japonci k celé katastrofě postavili.

Televize přináší nové zprávy o vývoji situace v Japonsku|foto: Robert Mikoláš

Japonci si zachovávají pokoru

Než jsem našel aspoň tohle ubytování, čekaly mne dlouhé a dlouhé kilometry pátrání po čemkoli, kde bych složil hlavu. A jak jsem se blížil k Fukušimě, potkával jsem také stále více čerpacích stanic, kde měli nápis „Zavřeno, benzín není“.

A pokud někde přeci jen nějaké zásoby měli, ve frontách na ně řidiči čekali hodiny a hodiny. Nikde jsem neslyšel nadávky, nikdo netroubil a ani se nevztekal. Japonci prostě jen potvrzují, jak jsou disciplinovaní, uctiví a trpěliví.

Mimochodem, když jsem konečně objevil tenhle hotel, recepční mne ubytoval se slovy, že to půjde jen na jednu noc, protože musí ubytovat obyvatele evakuovaných obcí. Peníze po mně také nechtěl žádné a ještě se omlouval, že neteče voda a na toaletu musím ven. Šel mi hned ukázat kam.

Pohled na plachtu nataženou přes kus parkoviště ve výšce zhruba jednoho metru připomínal spíše nějaké odlehlé končiny v Africe a ne supermoderní Japonsko. I takový obrázek ovšem nabízí země vycházejícího slunce po zemětřesení a následné vlně tsunami. Takovéto maličkosti prostě nikdo neřeší, o pár kilometrů dál přeci stále umírají lidé a navíc stále hrozí havárie v atomové elektrárně.

Nefunguje voda ani splachování. Tohle jsou provizorní toalety v zemi, kde i na veřejných záchodcích jsou vyhřívané záchodové mísy|foto: Robert Mikoláš

„Nejvíce mne znepokojuje nedostatek informací o situaci v jaderné elektrárně. Nemáme je moc rychle, navíc jednou říkají, že je to pod kontrolou, pak zase, že hrozí výbuch. Nejistota je hrozná. Navíc nevíte, co máte dělat, na co se připravit, jak a kdy reagovat. Doslova hrůzu mám z tsunami. Když jsem viděl, jakou má sílu, napadlo mne jediné: že nemáme šanci,“ svěřuje se Fukušima Naojuki.

Popřeji mu hodně štěstí. A sobě pochopitelně také. Vyjdu ven a hledím na potemnělé město, ze kterého odjíždí stále více jeho obyvatel. Někde tam, ve tmě, svádějí boj s časem jaderní experti a všichni jim drží palce. Po příchodu na pokoj si přesto zapnu televizi a čekám na nejnovější zprávy. Spát se mi, přiznávám, moc nechce.

Zvětšit mapu: japonská Fukušima