Heydricha viděla těsně před atentátem. Slyšeli jsme křik, auta a vojáky, vzpomíná Helena Vovsová

„Heydrich s Linnou vyšli ven, ještě jsem viděla, jak zvedl Zielke do náruče. Přijelo auto a on nasedl a odjel,“ vzpomíná Helena Vovsová, která jako šestnáctiletá viděla Heydricha naposledy. V libeňské zatáčce na něj už čekali Gabčík s Kubišem. „Bylo k polednímu, slyšeli jsme na návsi křik a shromažďování aut, vojáků, říkáme si, co se to děje,“ popisuje.

Poslechněte si další díly seriálu o atentátu na Heydricha.

Helena Vovsová pracovala v zahradnictví zámku v Panenských Břežanech od roku 1941, na jaře 1942 se nastěhoval Heydrich s rodinou, manželkou Linnou, syny Heiderem a Klausem a dcerou Zielke. Druhá dcera se narodila až po jeho smrti.

„Chtěl, aby přijel operatér z Berlína, přestože šéfem kliniky Na Bulovce byl německý lékař, nedůvěřoval mu. Možná, kdyby operace proběhla o několik hodin dříve, mohlo být všechno v pořádku. Operaci nakonec stejně dělal přednosta kliniky Na Bulovce,“ vysvětluje historik Eduard Stehlík.

Heydrich se viditelně začal zotavovat, vypadalo to, že atentát byl neúspěšný, ale najednou došlo k radikálnímu zhoršení zdravotního stavu a 4. června 1942 zemřel. „Hledali se atentátníci, trnuli jsme, co bude a jestli nás budou vyslýchat. Údajně měli jezdit na kolech sem do Břežan. Možná, že jsem ty kluky někdy viděla, když sem jezdili,“ popisuje Helena Vovsová.

Linna Heydrichová s dětmi na zámku zůstala. Když si na práce v zámecké zahradě v Břežanech vyžádala židovské vězně z Terezína, Helena Vovsová jim pomáhala. „Chodily ke mně balíky a dopisy. Měla jsem štěstí, protože takové pošty, jako jsem měla, to si musel všimnout kdekdo,“ dodává.

Jan Kubiš a Josef Gabčík spolu s dalšími pěti parašutisty podlehli nacistické přesile v kostele v Resslově ulici v Praze.

„Ten fakt, že sedm mladých mužů bojuje proti stonásobné přesile vycvičených příslušníků SS, nikdo z nich se nedá nepříteli do rukou dobrovolně, to není samozřejmost. Jejich oběť je obrovská, z několika hodin trvajícího boje, ačkoliv padli, vycházejí jako vítězové,“ uzavírá Eduard Stehlík.