Na krizové situace se teď piloti vrtulníků mohou připravovat v simulátoru

Vcházím do prostorné místnosti, v níž se nachází část vrtulníku, před kterou je obrovské zakulacené promítací plátno. Stačí dva plechové schůdky a společně s hlavním instruktorem Liborem Ostřanským usedám do kokpitu. Měla jsem problém se sem vůbec vsoukat, takže první úder do hlavy už mám za sebou.

„Toto je typ vrtulníku MI-171 ruské výroby. Je to autentický simulátor vyvedený do posledního detailu. Před každým pilotem se nacházejí přístrojové desky, uprostřed je panel, který slouží i palubnímu technikovi,“ přiblížil instruktor.

Mám pocit, i když jsme v místnosti, že sedíme venku na přistávací ploše. „Dívejte se dopředu, můžeme startovat… Přejdeme do režimu, kdy s vrtulníkem visíme, páčky se hýbou a vidíte, že nabírám výšku ,“ říká mi Libor Ostřanský.

Palubní deska simulátoru vrtulníku Mi-171|foto: HTP Ostrava

Zatím letíme relativně nízko, ale před námi jsou hory. „Je to tak schválně. Při výcviku pilota vrtulníku je důležité, jestli je prováděný v nížině, na horách nebo nad vodou. Pokud chceme provádět speciální výcvik, provádíme jej v hornatém prostředí, které vidíte po levé straně,“ říká instruktor a ukazuje na domky, které ubíhají pod námi. Je to kompletní vizualizace vesnice, kde piloti mohou trénovat přistání.

„Při reálném létání není možné, abych přistál uprostřed vesnice. Tady můžu. To znamená například při nějaké havarijní nebo kritické situaci, jako to bylo třeba při záplavách. Tady máte možnost si to vyzkoušet,“ vysvětluje mi Libor Ostřanský.

Letíme za jiným vrtulníkem, který má rychlost asi 150 kilometrů v hodině, my se řítíme rychlostí 190 kilometrů za hodinu. Přesto mám pocit, že jsme pomalejší. „Jste ve výšce. Když touto rychlostí poletíme u země, uvidíte sama, že je to o něčem jiném,“ vysvětluje mi instruktor a zamíří k zemi, což mi nedělá moc dobře.

„Také můžeme simulovat různé druhy počasí. Můžeme simulovat, že poletíme v noci, za ztížených povětrnostních podmínek, zimní prostředí, cokoliv,“ říká Libor Ostřanský a doplňuje, že přistání vrtulníku do sněhu je jedno z nejtěžších přistání.

Najednou se prostředí kolem nás změnilo v zasněženou krajinu a chystáme se na přistání. „Vidíte, co to dělá? Všude to víří a podívejte se dolů. Rozeznáváte něco?“ ptá se mě instruktor a musím mu dát za pravdu, že nic nerozeznávám. „Vidíte. Je potřeba naučit pilota, aby si vybral nějaký bod a k tomu bodu přistál. Ťuk, a myslím si, že pomalu už budu sedět,“ komentuje přistávací manévr Libor Ostřanský.

Let trval pár minut. I tak vycházím z výcvikového centra HTP Ostrava rozklepaná. Na rovinu přiznávám, že jsem vůbec nesebrala odvahu, abych požádala o simulaci nějaké havárie.