Už blbě slyšíme, tak je kolikrát nápověda víc slyšet v hledišti než na jevišti, říká Jan Hraběta

Michal Weigel s Robertem Bártou vysvětlují technické taje přípravy představení. „Je to hodně složité, protože je to kino. Museli jsme tu postavit světla, zvuk a je to pro nás složitější. A opona je kremační – to znamená, že trvá asi 10 minut, než se zavře,“ přibližují Weigl a Bárta.

Vzhledem k tomu, že se jedná o dvě jednoaktové hry, tak má podle Zdeňka Svěráka každý tři kostýmy – on osobně civil, Standu a Smrtku, Bořivoj Penc civil, matku a barona atd. Přiznává, že se občas stane, že se nějaký kostým zapomene – buď se to vyřeší improvizací na místě, nebo se pošle do Prahy auto a v průběhu semináře stačí zapomenuté kostýmy dovézt. Ale je to občas napínavé.

Zdeněk Svěrák mezitím přešel ke klavíru. „Dělám si takovou sérii fotografií, jak Zdeněk hraje,“ říká Marek Šimon. Svěrák přiznává, že je ve skutečnosti ve hře na klavír samoukem. „Učil jsem se na harmoniku, čili pravou ruku jakž takž umím, ale levou vůbec, tak tam hraju jen oktávy,“ vysvětluje Zdeněk Svěrák.

Když hrají nějakou hru, kterou hrají často, cítí herci před vystoupením místo nervozity radostné očekávání. V případě her, u kterých si nejsou tak jistí, razí heslo „musíme si pomáhat“. Občas některý z herců nápovědu potřebuje, ale jak říká Jan Hraběta, někteří už hůře slyší, a tak je někdy nápověda slyšet víc v hledišti než na jevišti.