Jiří Hošek: S Němci máme hodně společného

Už se těšíš zpátky do Česka?
Němci mají rčení, že jedno oko pláče a druhé se směje. To je asi můj případ. Když jsem tady, na Vinohradech a dýchám skutečnou rozhlasovou atmosféru, těším se na kolegy a na prostředí. Na druhou stranu se však budu velmi nerad loučit s Berlínem. Je to úžasné tolerantní město, které v mnohém Prahu předčí. Nechám tam spoustu známých, kamarádů, zajímavou práci, která mě naplňovala. Před dvěma lety se mi tam narodil syn. Nikdy nebudu schopen vytěsnit Berlín ze svého srdce.

Ví se o tobě, že jsi perfekcionista. To ti muselo Německo vyhovovat :-)
Stoprocentně. Tady se moje povaha setkala s realitou. I když i Německo trošku polevilo - jeho pověst o dochvilnosti a perfektnosti je jiná, než byla v 60., 70., nebo v 80. letech.

Většina zahraničních zpravodajů ČRo o svém působení v dané zemi napsala knihu (například David Šťáhlavský – Německo mezi řády, Rusko mezi řádky, Výpravy opačným směrem - Pobaltí, Jan Šmíd – Z Paříže, Obrázky z Provence a další, Petr Vavrouška – Ruské duše, Ľubomír Smatana – Jánošíci s těžkou hlavou,…). Chystáš něco i ty?
Chtěl bych napsat svébytnou knihu, založenou na rozhovorech se zajímavými lidmi, něco jako jsou Ruské duše Petra Vavroušky. Nechci recyklovat své rozhlasové příspěvky. Zatím ale neumím říct, jestli a kdy se objeví. Snažím se držet toho, co mi řekl můj tatínek: člověk by neměl dělat víc věcí polovičatě, ale jen jednu, a to pořádně. Dal jsem 100 % svých psychických i fyzických sil do rozhlasové práce v Německu a napsat takovou knihu by šlo, kdyby den měl 30 hodin.

Zahraniční zpravodaj musí v rámci své služby „pokrývat“ všechna možná témata – politiku, kulturu, sport, vědu, přírodu… Necítíš se být tak trochu Ferdou mravencem? Je při takovém rozpětí témat vůbec možné daný problém pochopit?
Jednou z nejsložitějších věcí na zpravodajské práci je soustavný boj proti povrchnosti. V některých oblastech je člověk silnější, v jiných slabší. Vzbuďte mě ve dvě v noci a můžu spatra mluvit o historii, sportu a politice. Ne už tak o ekonomice, ta mi zdaleka tak blízká není. Ekonomická témata musím mnohem víc studovat, než s něčím vůbec můžu předstoupit před mikrofon.

Zpravodaj ČRo Jiří Hošek|foto:Jiří Hošek

Samozřejmě bych si přál, abych, stejně jako někteří zahraniční kolegové, kteří píšou pro francouzské nebo britské noviny, mohl napsat jeden velký, fundovaný článek týdně. Ale rozhlasová práce je jiná, příspěvky jsou navíc časově velmi omezené. Pak se jisté povrchnosti nevyhnete. Vždycky se ale snažím v daném časovém rozmezí vysvětlit posluchači, o co jde. Standardního posluchače ČRo považuji za tvora inteligentního, kterému nemusím vysvětlovat věci úplně „na dřeň“. Nemusím mu vysvětlovat, kdo je Angela Merkelová a podobně, a to mi samozřejmě do jisté míry usnadňuje život.

Německo po znovusjednocení

Myslíš, že jsi za ty 4 roky poznal Německo a porozuměl jeho lidem?
Německo je země, kde žije 83 miliónů lidí v 16 velmi různorodých spolkových zemích. Každý den od ledna 2006 (doba, kdy Jiří na zpravodajský post nastoupil – pozn. red.) do tohoto okamžiku jsem se o Německu a Němcích dozvídal něco úplně nového, co jsem předtím netušil. Myslím, že aby člověk mohl trošku s klidem říct „vím toho hodně o Německu, o Němcích, rozumím jim“, musel by tam žít tak 20-30 let. Postupně jsem získával informace a zkušenosti, ale až tak od třetího roku svého působení jsem začal pociťovat, že se mi Německo dostalo pod kůži a já trochu jemu.

Jakou roli v tom hraje německý vliv, který byl v českých zemích odjakživa? Němci nás historicky hodně ovlivňovali, navíc první lépe zpracovaná pravidla češtiny byla Josefem Dobrovským sepsána v němčině…
A přesně tohle zpravodajovi hodně ulehčuje práci. Plno věcí máme společných. Německá duše je velmi podobná české. Nebo třeba kultura, kuchyně… Lidé v obou zemích se zabývají podobnými problémy. Nakonec i jazyková příbuznost: leckdy si neuvědomujeme, že spousta výrazů, především slangových, pochází z němčiny. Pojí nás i rozdělují velmi problematické okamžiky dějin.

Jak velký je rozdíl mezi „východem“ a „západem“?
Obrovský. Letos si budeme připomínat 20 let znovusjednocení Německa. Kdo v roce 1990 čekal, že za 20 let to bude na vesnici třeba v Sasku-Anhaltsku vypadat stejně jako v okolí Stuttgartu v Bádensku-Württembersku, tak musel být totální šílenec. Vzpomeňte si, jak východní Německo vypadalo po 40 letech systematické devastace a materiálního nedostatku. A nemusíme jít ani za hranice – u nás v Česku, tehdy Československu, to bylo velmi podobné.

Helmut Kohl sliboval východním Němcům kvetoucí krajinu a myslím, že jí do značné míry dosáhli. Neuvěřitelně rozkvetly některé regiony – Rujana a pobřeží Baltského moře, nebo i česko-německé pohraničí. Lidé se začali starat o svůj majetek, postavily se nové silnice, mosty. Centra východoněmeckých měst mnohdy vypadala mnohem hůř než ta česká. Tamní obyvatelé se ale tou „kvetoucí krajinou“ zatím nemůžou příliš kochat, když je zároveň trápí 20% nezaměstnanost, ne-li vyšší.

berlínská zeď|foto: Chitrapa

Demograficky se země vyvíjí negativním způsobem. Jakmile v nějakém regionu, třeba v Meklenbursku - Předním Pomořansku na severovýchodě Německa, mladý člověk udělá maturitu, může se považovat za talentovaného a okamžitě vyletí z hnízda. Jde studovat do velkého města, nejlépe v západním Německu, najde si tam práci a už se nikdy nevrátí. Na východě systematicky ubývá obyvatel, stávající osazenstvo stárne. Lidé, kteří tam zůstali, pociťují velkou deziluzi.

To samé pocítily statisíce lidí i v Česku – najednou se ze dne na den museli začít starat sami o sebe. Pořád si ale myslím, že průměrná životní úroveň v Česku dává lidem větší satisfakci a možnost žít „pohodlnější“ život. Když se bavím s lidmi z východu Německa, mám dojem, že se skutečně cítí bezprostředně sociálně ohroženi, že žijí na určité hraně, a to v nich probouzí frustraci. Stovky miliard marek a eur, které byly do téhle části Německa napumpovány, byly použity vhodně a smysluplně. Jenže trend „útěků“ a jakéhosi úpadku zastavit přirozeným způsobem nejde. Je to generační otázka.

Krušnohorské městečko Seiffen|foto:Jiří Hošek

Už nikdy řízek s omáčkou

Je něco, co ti tam vyhovovalo, nebo jsi to naopak nemohl vystát?
Na začátku jsem byl připravený na to, že někde mě asi nebude čekat příjemné přijetí, že mi budou předhazovat, že jsem Čech, a to je ten národ lenochů a zlodějů aut v pohraničí. Musím ale zaklepat - neměl jsem jedinou takovou zkušenost. Občas mě trošku zamrzeli lidé, pro které mají Němci označení „besserwisser“ – ti si myslí, že vždycky vědí všechno nejlíp. Když jsem na někoho takového narazil a on věděl, že jsem Čech, měl tendenci mi vysvětlovat triviální věci, jako bychom žili na stromech a před sebou tlačili dřevěné kočárky. Není jich moc, ale opravdu jsem je nemusel. Z jedné věci mi ale skoro vstávaly vlasy na hlavě: když jsem si v restauraci objednal řízek a oni mi ho zalili omáčkou.

Proč se Němci doma chovají tak zdrženlivě a v momentě, kdy přejedou hranice, poněkud zvlčí?
No, to prostě vyletí pomyslný špunt. Oni v sobě cosi kumulují, dusí celý rok. Pak někam vyjedou, vědí, že je sousedi nepozorují, nemusí se držet tak zkrátka… Ale varoval bych před paušalizací. Tohle se týká především kasty Němců, která jezdí do tříhvězdičkových hotelů na Mallorce - něco jako Češi v Bibione.

O Němcích se říká, že dodržují disciplínu a pravidla, ale občas jim chybí schopnost improvizace. Je pravda, že když se jim třeba rozbije auto, nejradši by si k jeho opravě pozvali českého opraváře, protože ten si ví rady?
Je to tak. A v Německu se s tím překvapivě setkáte na čím dál více místech. Když jsem na tohle téma někomu vyprávěl historky, tak mi lidi nechtěli věřit. Stačí, když si vzpomenu, jak jsem si objednával internetové a telefonní připojení, jak byli technici líní, pomalí, neschopní…

Manufaktura|foto:Jiří Hošek

Velmi markantní je to při styku s úředníky. Úřednictvo je jeden z pilířů německého státu. Na všechno mají formulář, škatulku, předpis nebo příkaz. A jakmile se, což se vám jako cizinci stane často, dostanete do nějaké „šedé zóny“, kdy do žádné ze škatulek nezapadáte, nebo pro vás nemají extra formulář, začnou panikařit. Pak jim chybí schopnost improvizace. Pravda ale je, že se tam nestane, když už se dá celá mašinérie do chodu, aby ztratili nějaké papíry a podobně.

Jak se na Němcích podepsaly aféry se zneužíváním dětí v církevních školách? Navíc, když současný papež Benedikt XVI. je velmi konzervativní Němec (bývalý kardinál Joseph Ratzinger, který za papeže Jana Pavla II. vedl Kongregaci pro nauku víry, nebo-li následnici římské inkvizice, pozn. autorky)?
Církev to hodně podcenila. Kauza hned tak nevymizí, i když jsou skoro všechny činy promlčeny - staly se v 50., 60. a 70. letech, navíc většina pachatelů je po smrti. Ale církvi jakoby nedošlo, že žijeme v mediální době. Že se musí vyjadřovat i k těmto problémům, postavit se jim čelem. Mladým a liberálně smýšlejícím katolíkům tyhle hnusné činy pochopitelně vadí. Ale řekl bych, že mnohem víc jim vadí způsob, jak se s problémem zachází.

Logo|foto:Český rozhlas

Katolická církev v Německu jakoby nepochopila, jak strašně pachatelé obětem ublížili, že jim zničili životy. Němci nemůžou pochopit, že v této moderní medializované době zkostnatělý systém Vatikánu připustí, že se papež ještě konkrétně ke skandálům v Německu nevyjádřil. Jen se odvozují dedukce z pastýřského listu, který však nebyl určen Němcům, ale irské katolické církvi. Údajně se měl týkat i skandálů v Rakousku a v Německu. To je ale málo. Hodně lidí se naštvalo, hodně lidí z církve vystoupilo. I z regionů, které byly považovány za bašty katolicismu - třeba Řezno a Mnichov, což jsou vlastně metropole skandálů. Němcům zkrátka nejvíc vadí zacházení s oběťmi a přístup církve.

Věčné téma: 2. světová válka

Letos v květnu je to 65 let, co skončila 2. světová válka. Její dějiny jsou tvým velkým koníčkem, a tak proto těžko se nezeptat: jak moc celé téma ovlivňuje dnešní Němce?
Hodně. Je to kostlivec, který na Němce neustále vypadává ze skříně. Vyrovnávání se s nacistickou minulostí je stále otevřené. Jsem přesvědčen, že to bude pokračovat i po smrti posledních žijících svědků nebo pachatelů zločinů. Spoustu lidí překvapila velká mediální pozornost věnovaná případu 89letého Johna Demjanjuka, bývalého dozorce ze Sobiboru, který je souzen v Mnichově. Ta pozornost je skoro až nezasloužená. Kdyby byl Demjanjuk souzen v 60. letech, tak by byl skoro stoprocentně osvobozen, protože byl obyčejný pěšák. Ale je to jeden z posledních žijících zločinců.

Fakt je, že vnímání německé společnosti se mění. Krátce po válce, během a po norimberských procesech, se do státního aparátu dostala řada nacistů. Německé vyrovnávání se s minulostí považuji na jednu stranu za nedostatečné, mám teď na mysli 50.–70. léta, i když třeba ve srovnání s Rakouskem se povedlo mnohem víc. Na druhou stranu je třeba obdivuhodné, že každý německý školák ve svém životě povinně navštíví dva vyhlazovací tábory. Školáci pak z těchto návštěv musí psát referáty, učitelé pro ně pořádají diskuse na všechna spojená témata, aktuálně samozřejmě o neonacismu. Posluchači si možná pamatují, že jsem o tom natočil řadu příspěvků. Nedělal jsem je primárně proto, že 2. světová válka je mým koníčkem. V Německu se to na člověka valí ze všech stran.

Sobibor|foto: Bmalina

Koneckonců i k finančnímu vyrovnání těch, kteří byli v pracovních a vyhlazovacích lágrech, nebo pozůstalých došlo až teď, v 90. letech. Neonacismus je stále více aktivní i u nás. Myslíš, že důvodem je i podpora našich nácků těmi německými?
Je pravda, že – a to je zdokumentované - mezi především východoněmeckými (paradoxně) a českými neonacisty panuje čilá komunikace a spolupráce. Hodně německých neonacistů stále vzhlíží k ideálům Německa ve 30. letech, k oslavě dominance árijské rasy. Velká část právě východních neonacistů se posunula ke xenofobii a strachu ze ztráty pracovních míst a sociálních jistot. Bohužel to souvisí s vývojem východního Německa, které, a já se nebojím to říct nahlas, poskytuje téhle „lůze“ živnou půdu. Do svých řad dokážou nahnat frustrované lidi. „To jsou ti Poláci a Turci a další přistěhovalci, kteří vám berou práci.“ Jenže je to selhání státu. Finanční proporce jsou špatně nastavené. Lidem se musí vyplatit pracovat. Bohužel, u nás je to stejné. Cizinec za práci, nad kterou však lidé většinou ohrnují nos, dostane dvakrát méně než našinec – je levnější.

Odsun, nebo vyhnání?

Prakticky pořád se nacházejí důkazy o dalších hrůzách války – zabývá se tím třeba Mezinárodní pátrací služba (Červeného kříže) v německém Bad Arolsenu. S jejími zástupci jsi točil rozhovor. Nebylo pak těžké sejít se s Erikou Steinbachovou, šéfkou Svazu vyhnanců? Ženou, která nahlas říká, že se Čechům za války zas až tak moc nedělo?
Bylo to naopak snazší, protože jsem byl vybaven konkrétními argumenty a zážitky a lidskými příběhy. Erika Steinbachová je chameleón. Úplně jinak mluví před sudetskými Němci a třeba se zahraničním novinářem. Když si přečtete podrobně můj rozhovor s ní, uvidíte, že jí to občas ujelo. Několikrát řekla, co si opravdu myslí a z čeho běhá mráz po zádech – že Lidice byly izolovaný exces, msta za atentát na Heydricha, že my jsme si tu žili jako v bavlnce. A co mě zcela nadzvedlo, když její manžel prohlásil, že v Čechách viděl na konci války čokoládu vyrovnanou ve výlohách.

Erika Steinbachová a Jiří Hošek|foto:Jiří Hošek

O své pocity z tohoto setkání ses na svém blogu podělil i s posluchači. Tvé poměrně pozitivní hodnocení paní Steinbachové se ale některých dotklo. Nezahrála na tebe divadlo, protože věděla, že jsi český novinář?
Ale přesně kvůli tomu jsem ten blog napsal. Chtěl jsem, aby posluchači věděli, jak reálně podobné rozhovory probíhají. Jak je nebezpečné, když novinář neví nebo nezná věci do větších detailů, jak si může nechat věšet bulíky na nos. To, že vytvořili nesmírně příjemné prostředí, nic nemění na tom, že ta paní je, jaká je. Mou povinností novináře je přesně zprostředkovat její myšlenky a nebalit je do růžového kabátu. Chtěl jsem zdůraznit, že rozhovor může být ovlivněn prostředím, ve kterém vzniká. Že ona je jakousi femme fatal, která dokáže člověkem hýbat velmi inteligentními manipulativními prostředky. Pokud si ale přečtete příspěvek na blogu a hned potom, nebo ještě lépe předtím, si přečtete rozhovor s Erikou Steinbachovou, pochopíte, že jakákoli dezinterpretace není možná.

U nás nadzvedla ze židlí hodně lidí. Jak je na tom v Německu se svou „popularitou“?
Nebýt sporu o obsazení správní rady Centra proti vyhánění, tak Erika Steinbachová je v Německu to, pro co má angličtina skvělý výraz - naprostý no name (bezejmenný, česky by se řeklo nula). Ona je Nikdo. U nás ji známe kvůli jejím scestným názorům, ale v Německu je její vliv strašně malý. Německou nejen novinářskou šeptandou teď letí, že Erika Steinbachová „dohrála“, že zašla příliš daleko, když kvůli Centru proti vyhánění vydírala Angelu Merkelovou a vládu.

O 2. světové válce jsi nastudoval hodně knih a materiálů. Co si vlastně ty sám myslíš o odsunu?
Tomuhle tématu bych velmi rád věnoval samostatný rozhovor. Bohužel Němci i Češi velmi často vytrhnou některé věty z kontextu a ty pak zní nepatřičně – můj blog o setkání s Erikou Steinbachovou je toho důkazem. Vytrhávání odsunu – nebo vyhnání – z historického kontextu beru jako, a použiju to slovo, „prasárnu“. Rádoby odborníci ho hodnotí očima 21. století. Ale tak to není. Historie toho všeho začíná už v roce 1918, ne-li dřív. Tenze a napětí byly mezi českým a německým obyvatelstvem vlastně odjakživa.

Transport Němců z Modřan|foto: Pražský sborník historický 23/1990

Musíme si uvědomit, a s tím souhlasí i Erika Steinbachová, že nebýt Mnichova a 2. světové války a nebýt ukrutností páchaných Němci, k žádnému odsunu by bývalo nedošlo. A tedy ani ke způsobu, jakým k němu došlo. Současně ale říkám, že by Češi měli být natolik sebevědomí a sebekritičtí, aby otevřeně řekli: tohle je něco, za co bychom se měli stydět. Za to, že naši dědové a pradědové neuvěřitelně krutým způsobem vyhnali svoje sousedy, uplatnili princip kolektivní viny a stejné chování, kterým se proslavili Němci. Československý stát, respektive prezident Beneš, můj suverénně nejneoblíbenější politik všech dob, k tomu vytvořil podmínky a vraždy, znásilňování a krádeže ve velkém nakonec pardonoval.

Nechápu, že se čeští politici tak sveřepě brání kritickému přístupu k odsunu. To máme být my Češi pyšní na to, že jsme pořádali pochody smrti? Z hlediska válečného utrpení našich lidí považuji vyhnání opravdu za nevyhnutelné, ale naprosto neuznávám jeho provedení. Přál bych si, abychom se ve vyrovnávání se s touto etapou posunuli dál. Soukromě bych si představoval, že by vznikla česko-německá koprodukce, která by natočila velkofilm o vyhnání – něco na způsob Katyně Andrzeje Wajdy. Myslím, že by nás to, i třeba jen symbolicky, dostalo o pořádný kousek dál. Mimochodem by mě zajímalo, co konkrétně se teď o odsunu učí na školách v Česku.

Ve zpravodajství naštěstí není jen politika

Už dost s válkou. Na začátku tvé práce v Německu se tam v létě roku 2006 konalo mistrovství světa ve fotbale. Bylo to zpestření, nebo prostě práce navíc?
Zlí jazykové tvrdí, že jsem do Německa jel kvůli MS ve fotbale. Ale tak to opravdu není. V Německu jsem zažil spoustu velkých sportovních akcí. Minulý rok MS v atletice, v roce 2007 MS v házené mužů, Německo vlastně neustále hostí nějaké velké akce. Teď od 7. května to bude MS v hokeji. Fotbalové mistrovství světa pro mě znamená doslova gigantickou osobní a profesní zkušenost, na kterou velmi rád vzpomínám, i když jsem si tam poprvé sáhnul na dno. Krátce po MS následovala ještě velká akce v podobě Love Parade v Berlíně. Až po ní jsem jel do Prahy na dovolenou. Po tom šíleném, fyzicky i psychicky náročném „dostihu“ jsem pak 24 hodin prospal.

Kapitán Cannavaro zvedá trofej|foto:Jiří Hošek

S Janem Šmídem, který se mnou tehdy pokrýval zákulisí šampionátu, jsme měli plán, co, jak a kdy budeme dělat. Navíc se hrálo ve městech, která byla od sebe dost vzdálená. Byl jsem někde na zápase, po jeho skončení někdy kolem 23. hodiny honíte hráče a fanoušky na reakce, a pak až ve tři ráno se vracíte do Berlína. Po 3-4 hodinách spánku musíte běžet někam jinam. K tomu jsem musel dělat klasickou zpravodajskou práci - politiku, ekonomiku a podobně. Bylo toho moc, „baterky“ už jsem měl vybité, ale to množství emocí, adrenalinu a zážitků ze setkání se zajímavými lidmi mi je dobíjelo.

Občas také přispíváš do magazínů – například do Lidé a země. V jednom z článků se zabýváš ekologií – výrobou biobavlny v norské Kodani. Máš k ekologii bližší vztah?
Mám pocit, že pobyt v Německu mě v téhle tématice docela dost vytvaroval. A nebyli to nějací zelení extrémisté. Mně se prostě líbí německé myšlení, že má smysl se k životnímu prostředí nechovat jako hulvát. Ale se svou „ekologičností“ bych to nepřeháněl. Samozřejmě jsme třídili odpad, tady i tam. Občas nakupujeme biopotraviny, které jsou v Německu k sehnání i v normálních supermarketech. Snažíme se to vštěpovat i našim dětem. Spíš se mi nelíbí, že to tam jde někdy z extrému do extrému – buďto přestaneme pěstovat kukuřici na biopalivo, anebo ne. Nic mezi tím.

Představení ve Friedrichstadtpalastu|foto:Jiří Hošek

S jednou věcí jsem v Německu opravdu nezabodoval. Otevřeně se přiznávám k tomu, že podporuji atomovou energii. Stalo se mi, že mi paní u přepážky na poště nabízela nového poskytovatele elektřiny. Když jsem prohlásil, že jsem spokojeným klientem jedné ze čtyř největších firem na trhu, paní spráskla ruce se slovy: „Ale vždyť oni vyrábějí atomovou energii!“ Já na to: „No právě.“ Paní na mě koukala jako na největšího zloducha.

Zpátky na Vinohradské

Než jsi v roce 2006 odcházel na zpravodajský post do Berlína, byl jsi několik let vedoucím zahraniční redakce. Na dobu tvé zpravodajské mise tě nahradila Klára Stejskalová a teď se na pozicích zase střídáte. Platí, že každý šéf chce něco měnit, vylepšovat. Potřebuje to zahraniční redakce?
Každý vedoucí chce přijít s něčím novým. Čerstvé zkušenosti i z německých rádií a pár postřehů z terénu, které jsem „nasbíral“, by podle mě stály za to. Rád bych ale zdůraznil, že Klára Stejskalová byla výborná šéfka redakce. Nejlepší, jakou jsem za celou dobu svého působení v rádiu měl, a že už jsem jich zažil plno. Nejlíp se mi s ní spolupracovalo, měla stejné vidění priorit. Nerad bych měnil základní směřování. A co je důležité, sestava lidí v redakci i na zahraničních postech je velmi dobrá. Drží při sobě a jsou kvalitní, mají posluchačům co nabídnout.

Na jednu změnu, spíš evoluční než revoluční, bych chtěl přitlačit: dopřát zahraničním zpravodajům větší volnost v tom, aby mohli točit skutečně autentické příspěvky. Často se stane, že zpravodajské agentury začnou chrlit informace o výrocích, že politik X řekl o politikovi Y to a to. Redaktoři ve zpravodajské směně se trochu vyděsí a hned volají zahraničnímu zpravodaji, aby danou „kauzu“ sledoval. To se pak stane, že od stolu se zpravodaj musí věnovat věcem, které je možné vytelefonovat nebo vysledovat z redakce. Rád bych, aby část této „sledovací“ agendy převzali pražští kolegové. Zpravodaj pak může ušetřený čas věnovat cestováním po „své“ zemi a natáčet rozhovory se zajímavými lidmi.

Frankfurt nad Mohanem|foto:Jiří Hošek

Ve srovnání s Českou televizí, o soukromých médiích ani nemluvě, máme jednoznačně nejširší síť zahraničních zpravodajů a spolupracovníků. Dokážeme v neuvěřitelně krátké době dodat do Radiožurnálu a ostatních stanic ČRo exkluzivní svědectví lidí při živelných katastrofách, z velkých sportovních, kulturních a všelijakých dalších akcí.

Chtěl bych se zaměřit taky na multimediálnost práce zahraničních zpravodajů a lidí v redakci. I po své zkušenosti na postu německého zpravodaje vidím, jak důležitá je symbióza mezi rádiem a našimi weby. Navzájem by si měli mnohem víc pomáhat. Čtenáři internetu by měli mít ctižádost naladit si výbornou reportáž Petra Vavroušky o masakru v Katyni. Lidé, kteří poslouchají rádio, by měli být motivovaní si stejnou reportáž po poslechu najít na webu, podívat se na obrázky, video, napsat v diskusi svůj příspěvek a podobně. Přál bych si, aby posluchači spolu o našich příspěvcích více na webu diskutovali. Plánujeme pravidelnou komunikaci na Facebooku. Velký potenciál vidím ve faktu, že nás poslouchá hodně Čechů a Slováků dlouhodobě žijících v zahraničí.

Vánoční trhy v Norimberku|foto:Jiří Hošek

Jedním z nejoblíbenějších pořadů celého ČRo je Zápisník zahraničních zpravodajů. Plánuješ s ním něco nového?
Myslím, že by mu slušela větší interaktivita. O Zápisníku se poradíme v redakci a rozhodně u toho nebudou chybět ani zahraniční zpravodajové. Můžu prozradit, že na dobu před letními prázdninami chystáme novou soutěž. Dost dobře si „sedla“ podoba víkendového Zápisníku, vysílaného v sobotu i v neděli. Ne všechny příspěvky jsou „jen“ reportáže. Máte možnost slyšet i osobní nebo profesní zážitky zpravodajů, povídání o zajímavých místech, věcech a podobně.

V roce 2008 jsi dostal novinářskou křepelku – ocenění pro žurnalisty do 33 let. Došlo potom v tvé kariéře nebo osobním životě k nějakému významnému zvratu?
Ne, nedošlo. Později jsem si ale uvědomil, že během dvou let dostali křepelku dva veřejnoprávní zpravodajové v Německu – Hanka Scharffová z České televize a já. Beru to jako ocenění zájmu o Německo obecně. Myslím, že jsme se vydali správnou cestou. Chtěli jsme o Německu referovat jinak; nechtěli jsme se točit v bludném kruhu nacistického Německa, Oktoberfestu a Čechů v bundeslize.

Křepelka polní|foto:Jan Hošek

Jeden z tvých jmenovců – Jiřích Hošků - je slavným violoncellistou, který spolupracoval také se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Máš ty sám blízko k hudbě?
Blízko mám k hudbě i k tomuhle Jiřímu Hoškovi. Jsme vlastně kamarádi. Známe se asi 10 let. Přišel k nám do kanceláře a chtěl se seznámit se jmenovcem, kterého denně slyší na Radiožurnálu, a padli jsme si do noty. Poslední čtyři roky jsme se sice moc neviděli, ale stále jsme o sobě věděli.

A já a hudba… Nejsem typ člověka, který si každý týden kupuje tři nová CD. Jestli opravdu něčemu nerozumím, tak moderní hudbě. Jsem ale vděčný pasivní konzument. Pravda je, že mám rád ticho - sluchátka mám při práci na uších pořád. Na druhou stranu vím, že hudba je nepostradatelnou součástí života. Spíš ji ale k sobě nechávám přicházet, než abych ji aktivně vyhledával.

Zpíváš si někdy?
Jako většina lidí, v koupelně :-) A samozřejmě dětem.

Jsi známý radiožurnálový sportsman. Který sport tě nejvíc „bere“?
Aktivně tenis (i „pasivně“, Jiří vás provede letošním Wimbledonem – pozn. red.). Co nemám rád, je ženský tenis. Úsměvné je, že do rádia jsem se před lety dostal přes konkurz do sportovní redakce Radiožurnálu. Byl jsem tam několik měsíců a tehdejší šéfredaktor Alexandr Pícha mi nabídl přejít jako elév do zahraniční redakce. Naše sporťáky velmi obdivuji. Žijí „čundráckým“ životem: každou chvíli jsou jinde, na druhém konci světa, stále na cestách. Být sporťákem na plný úvazek by pro mě asi nebylo to pravé ořechové.

Slavnostně nasvícená Braniborská brána|foto:Jiří Hošek

Všichni naši zahraniční zpravodajové se shodnou na jedné věci: tenhle post je spojen s velkým zápřahem a minimem volného času. Jak tvé pracovní zatížení brala rodina? Tvoje manželka je také rozhlasová novinářka.
A právě proto jsem měl u rodiny pochopení. I když teď, po čtyřech letech, mi žena říkala, že první rok byl hodně tvrdý. To je tak – právě první rok se čerstvý zahraniční zpravodaj chce ukázat, jede úplně „na závit“. Čas pro rodinu je tak hodně omezený. Manželka byla doma s dcerou, roli hrálo zvykání si na nové prostředí. Naštěstí jsme měli přechod z Česka do Německa ulehčený - žili jsme v paneláku, kde je hodně Čechů a Slováků.

Zahraniční zpravodajové nemají samostatnou kancelář, pracují z domova v omezeném prostoru. To se pak hůř vysvětluje dětem, že za tátou nemůžou, protože pracuje. Ale nakonec jsme to v pohodě vyřešili. Ráno vždycky ženě napíšu svůj pracovní „fahrplan“ - seznam, kdy co dělám, kdy mám vstupy do vysílání a podobně. Ona pak jde s dětmi třeba ven na hřiště, nebo na druhý konec bytu, aby zvukový projev našich ratolestí nepronikl do vysílání. Teď, když se „pakujeme“ zpátky, jsme si s manželkou řekli, že to za to stálo. Německo jsme si užili a na pobyt v něm budeme moc rádi vzpomínat.

Vítej doma a děkuju za rozhovor.

Vysílání ČRo 1 - Radiožurnálu si můžete naladit na síti VKV/FM vysílačů po celé České republice a na dlouhé vlně 270 kHz. Poslouchat nás můžete i přes internet, pomocí DVB-S přijímače (satelit Astra 3A) a ve veřejnoprávním DVB-T multiplexu (Čechy, Vysočina, jižní Morava, Ostravsko).

Mapa pokrytí veřejnoprávního multiplexu|foto: Česká televize

Záznamy vybraných pořadů Českého rozhlasu 1 – Radiožurnálu si můžete poslechnout v iRadiu. Pro automatické ukládání záznamů oblíbených pořadů do svého počítače nebo mp3 přehrávače můžete využít službu Podcast.